Den a noc v Lost Heaven

Mafia: The Definitive Edition
#hry
Zpět

 

Mafia je bezpochyby jedna z nejikoničtějších her, na kterých naše generace vyrůstala. Příběh mafiána Tommyho Angela, zasazený do kulis 30. let v USA. Špína, ekonomická krize, prohibice – to všechno je životadárné podhoubí pro bující zločin. Nezapomenutelná atmosféra hry se dočkala 20 let po vydání své remasterované verze, na kterou celý svět netrpělivě čekal. Včetně mě. Je mi 27. Jsem součástí generace, která vyrostla v Lost Heaven. Jestli nevíš, co je Lost Heaven, rovnou přeskoč na jinej článek. Jestli víš, vítej u naší lehce netradiční recenze.

 

 

Mafii jsem si poprvé zahrál v deseti letech. Díky staršímu bratrancovi nebyla o hry, které rozhodně ještě nepatřily do dětských rukou, nikdy nouze. Schovávání tří instalačních disků mámou bylo houby platné. To ve mně akorát naopak utužovalo pocit, že hraju něco nepřístupného. Doteď má pro mě první Mafie punc zakázaného ovoce. Zkrátka je to srdcová záležitost a v mé generaci rozhodně nejsem jediný.

 

 

Je sobota 26. září odpoledne, den po vydání Mafia: The Definitive Edition. Instaluju, trochu se mi třesou ruce.  Otevírám si pivo a zapínám úvodní filmovou scénu. Brečím a nestydím se. Lost Heaven je prokreslenější než kdy dříve, a dokonce není v nekonečné mlze jako dřív, hehe. Nasedám do taxíku a vezu utíkajícího Paulieho a Sama. Sám jsem překvapen tím, že se v Lost Heaven pořád vyznám. I když město prošlo řadou drobných změn, kdo hrál před lety původní hru opravdu poctivě, pořád ještě trefí i bez mapy. Dneska to prostě nevypnu, to je úplně jasný.

 

PHOTO-2020-10-07-15-35-22 (2)

 

 

Jasně, po pár chvílích hraní začnou vystrkovat růžky první nešvary. První, co mě mrzelo hned, bylo přejmenování některých čtvrtí (Hoboken prostě má být Hoboken!), přejmenování zbraní a absence ikonické hudby pro jednotlivé čtvrti. Ta byla nahrazena autorádiem ala GTA, jehož hudba nedosahuje kvalit původního soundtracku. Dost zamrzí i to, že nový Paulie vypadá jako špatně vyrenderovaná postava z Planety Opic. Každé načtení další kapitoly příběhu ale tyhle nedostatky smaže, protože se dostaví nával nostalgie.

 

 

Zapomínám na čas, závody tentokrát s klidem napodruhé. Začínám se propadat do větších a větších temnot. Jak za oknem, tak v příběhu. Charaktery jsou tentokrát syrovější, než byly. Už to nejsou ti „hodní mafiáni“, které si zamilujete. Tentokrát jsou postavy vykresleny mnohem víc jako chladnokrevní zločinci. Které si ale taky zamilujete. Dodává to hře nový rozměr. Ale je to v pořádku, ikonické hlášky zůstávají a provází vás jako zlatá nit příběhem, který je sice lineární, což je v dnešní době již dávno překonané, ale vůbec to nevadí. Tahle hra neaspiruje na to být dalším Red Dead Redemption 2, nebo by na to alespoň dle mého aspirovat neměla. Zkrátka takovou hrou nebude, ale to ve finále nevadí.

 

PHOTO-2020-10-07-19-16-17 (2)

 

 

Začínají se mi klížit oči, ale už jsem požádal o roku Sáru, a to mě nabije další energií. Možná je to i tím energeťákem, co do sebe láduju. Čím se ponořuji hlouběji a čím jsem unavenější, tím víc neduhů hry na mě čouhá. Přeci jen je Mafia především střílečka. Člověk by tak čekal, že si tvůrci na olovem prosáklých pasážích dají extrémně záležet. Nicméně veškeré animace (které jsou poměrem 1:1 převedené z nepovedeného třetího dílu) působí trošku levně. Tommy se při střelě z krytu sice vynořuje rychlostí světla, ale střílení z pistolí a revolverů je na klasickou úroveň utrpení. Není to výzva, není to úmyslně realistické. Je to čisté utrpení a dělá to z života peklo. Zpět na úroveň hry „střední“. Nechci si nakonec odstřelit hlavu taky, chci si v klidu užít atmosféru.

 

PHOTO-2020-10-07-15-35-22 (1)

 

 

Do obýváku mi začíná lézt slunce. To je znamení, že pro dnešek by bylo na čase jít si lehnout. Mafia mě dostala. I když jsem si chvíli stěžoval a našel jsem dost much, stejně jsem u toho seděl až do rána. Nakonec asi palec nahoru tvůrcům, že se pokusili hru přeci jen trošku obměnit a dodat jí částečně nové rozměry. I člověka, který původní verzi otočil minimálně desetkrát, hra dokázala překvapit. Nicméně to klíčové, tedy atmosféra a příběh, zůstalo. A tak mě zase Lost Heaven dokázalo absolutně pohltit. A za to ty nedělní kruhy pod očima stály.

 

TEXT: Martin Starý

Zpět