Žofie Dařbujánová

Před festivaly nemůžu dospat
#Rozhovor
Zpět

Tuhle rusovlasou, rozjuchanou zpěvačku s rudými rty a podmanivým hlasem jste už určitě někde viděli. Frontmanka české kapely Mydy Rabycad dobývá svět a letos v létě se i se svými kamarády vydává na turné po Severní Americe.

 

 

ŽOFIE DAŘBUJÁNOVÁ: Jako zpěvačka kapely Mydy Rabycad se stala známou tváří české hudební scény. Se svou skupinou projela větší část Evropy a vystupovala i na festivalech jako Sziget nebo Glastonbury, který patří k nejvyhledávanějším hudebním akcím na světě. Lístky na něj jsou vyprodány během několika minut po zahájení prodeje. Žofii můžete vidět i na divadelních parketech v rockových muzikálech. Za roli Divé Báry byla nominována na cenu Thalie jako nejmladší herečka v historii.

 

 

 

Pro Charger se fotilo na pouti mimo jiné i ve strašidelném domě. Jak jsi na tom s horrory?

Koukám na ně, ale někdo u toho musí se mnou být. Sama jsem strašpytel a občas věřím na nadpřirozené síly.

 

 

Kde ses s nimi naposledy setkala?

Mám respekt ze starých míst. Někdy mi je v nich tak divně… Naposledy jsem takový pocit zažila během focení na starém zámku Olešný u Prahy. Jedna část je obydlená, druhá je nezrekonstruovaná. Už moje ségra říkala, že se do té druhé půlky neodváží. Ale já tam kvůli přípravám na focení musela. Nebylo to příjemné. V takových chvílích nekoukám do tmavých míst, nechodím k oknům…

 

 

Jak jsi na tom s pavouky a myšmi?

Myši jsou v pohodě, pavouci mi moc sympatický nejsou. Ale nejvíc se bojím hadů, ty si nepohladím.

 

 

Míváš strach před i před koncerty?

Strach ne, spíš trému, ale záleží, kdy a kde. Nejvíc nervózní bývám, když máme třeba křest v Praze nebo každoroční listopadový koncert v Lucerně. Tam bývám nervózní, protože tam chodí spousta důležitých lidí, kamarádů i skalních fanoušků.

 

 

Jak se to u tebe projevuje?

Občas se trochu klepu, ale to napraví jeden koncertní panák. Před koncerty máme normálně zakázáno pít, ale já mám s jedním panákem výjimku, protože jsem stydlivá.

 

 

Navenek nepůsobíš stydlivě.

Dříve jsem se styděla mluvit před cizími, což je problém, když musíš mluvit k tisíci lidem. Až na hudebním táboře jsem se potkala s herečkami a muzikantkami z Jablonce, které byly naopak jak utržené ze řetězu. Hrozně se  jsem s nimi trénovat a časem se to odbouralo.

 

 

cmyk_TM_ZOFIE_2

 

 

Spousta českých kapel si stěžuje, že u nás nic nejde. Vy jste s Mydy Rabycad super mladá kapela a přitom si jezdíte vystupovat po světě. Jak se vám to povedlo?

Mladá kapela funguje tak, že si sežene dospělého manažera. V našem případě je to práce našeho manažera Petra ‘Kužela’ Blažka, který svou nesmírnou ukecaností přesvědčí úplně každého.

 

 

Vám teď začíná sezóna, co všechno vás čeká?

Hrozně se těším. Před festivaly nemůžu ani dospat. Tenhle rok nás čekají zajímavé festivaly v zahraničí – ve Spojených státech a v Kanadě. V Kanadě to bude třeba Dooms Fest v Ottavě, kde vystupují Pink, 50 Cent nebo Beastie Boys. V USA to budou dva festivaly ve Wisconsinu. Ještě čekáme, jestli se nepotvrdí něco dalšího.

 

 

Vnímáš rozdíly mezi publiky v různých zemích?

Asi ne. Když už lidi dojdou a dostanou se do toho, jsou všichni stejní – pařej a jsou veselí. Rozdíl je spíš v tom, že v zahraničí diváci chodí i na neznámé kapely. Když nevědí, pustí si písničku na internetu, a pokud se jim líbí, přijdou. Koupí si lístek a automaticky i cédéčko nebo tričko. V Čechách to tak úplně není a to je škoda.

 

 

S Mydy jste letos hráli dokonce i v Egyptě – jaký jsi měla pocit z koncertu v arabské zemi?

Sama jsem na to byla dost zvědavá a všichni jsme byli v napětí, protože jsme si to neuměli představit. V Africe ještě nikdo z nás nehrál. Pozval nás egyptský Red Bull, kde všichni fungovali úplně stejně profi jako u nás. Řekli jsme si, co na místě potřebujeme, a oni to bez výjimky zařídili.

 

 

Jak vás přijalo publikum?

Hráli jsme tam v malém Cairo Jazz Clubu pro zhruba tři sta lidí, kam si zvou zahraniční interprety. V předprodeji udali dvě stě lístků, což prý není běžné. Sešli se tam mladí lidé a úplně se to tam zbořilo, byli to úplně stejní lidi jako my tady. Skoro si troufnu říct, že jsou zvrhlejší než my. Spousta z nich přišla nalitá a od začátku byli urvaní ze řetězu. Už když  jsme tam přišli, probíhala tam neuvěřitelná party. Všichni trsali a pak přejížděli do dalších klubů. Holky byly napůl svlečené a divoké…

 

 

Tohle číslo je o letních festivalech a koncertech. Na co se těšíš ty sama?

Po květnových Depešácích a Rammsteinech bych moc ráda na Lady Gaga, ale ta do Prahy nepřijede, takže za ní bych musela do Berlína nebo do Londýna. Moc se těším na Metronom Festival kvůli Stingovi. Slušnej playlist mají i Colours of Ostrava, kde bude Jamiroquai, Justice nebo Norah Jones.

 

 

V Mydy Rabycad působíte jako parta kamarádů, kterým se dobře hraje, a ne umělé, profesionální sdružení. Jsou ale i dny, kdy se máte dost?

Jsem ráda, že je to takhle vidět. Už jsem nad tím mnohokrát přemýšlela a už na začátku jsem si říkala, jak dlouho nám to asi vydrží. Samozřejmě byly chvíle, kdy mě kluci štvali. Ale teď jsme stmelení, takže spolu někdy jedeme někam na celý týden i jen tak bez hraní.

 

 

Jak jste se dali dohromady?

Bylo to na hudebním táboře Brána. Tenkrát se mi tam děsně nechtělo, protože jsem nesnášela folk a chtěla být rock star, ale rodiče mě tam dokopali. Hrozně jsem brečela a pak jsem si to hned první den zamilovala a jezdila tam každý rok až do svých osmnácti. Postupně jsem se seznámila se všema klukama a dali jsme dohromady elektroswingovou kapelu.

 

 

Vaše sociální sítě docela žijí. Kdo z vás se o ně stará?

Já řeším svůj i kapelní Instagram, to mě baví. Docela se vyžívám, abychom tam nedávali  hnusné fotky. Jednu fotku jsem schopná prohnat třeba sedmi aplikacemi, a pořád nejsem spokojená. Díky mobilu dokážu dělat věci, o kterých jsem si dříve myslela, že na ně budu krátká. O Facebook se stará Mikuláš a Twitter má pod palcem Nero. Sociální sítě si děláme sami, protože si chceme zachovat vlastní ksicht a mít příspěvky psané našimi vlastními slovy.

 

 

Jak hodně tě zajímají moderní technologie? Stahuješ si aplikace?

Mám teď plnou paměť v mobilu a dost mě to rozčiluje. Ráda vyhledávám věci, které mi usnadňují život. V Mydy všichni máme skvělou aplikaci M32Q. Připojí se na koncertech na zvukový pult, kde máme všechno přednastavené, a díky aplikaci si můžeme každý individuálně upravovat odposlechy. Pro hudebníky je to hodně důležitá věc, protože na kvalitě odposlechu záleží, jak se na podiu navzájem slyšíme. Aplikace nám už nedovolí se na něco vymlouvat.

 

 

Některé věci ale technika nezachrání – stává se třeba, že ti na podiu vypadne text?

Stává. Pak přijde na krátkou paniku, kdy si říkám – ježíš, co tam bude – ale pak to automaticky naskočí. Ale jednou to nenaskočilo. Hráli jsme v Soulu a během koncertu se mi to stalo asi pětkrát takovým způsobem, že si toho museli všimnout i ti Korejci. Měla jsem z toho depresi, až mě kluci uklidňovali, že to bylo tím, že jsme hráli v poledne na nezastřešeném podiu, kam svítilo sluníčko. Bylo tam snad čtyřicet stupňů.

 

 

Vzpomeneš si na to, co pro tebe zatím bylo největší uznání?

Uznání je, když naši práci pochválí jiní muzikanti od nás z oboru, kterých si vážím. Naposledy to bylo od Monkey Business. Dělali jsme remix na jejich novou desku remixů. Spíš než remix jsme udělali cover a oni nám na to napsali, že se jim to hrozně líbí.

 

 

cmyk_TM_ZOFIE_1

 

 

Na jaře jste byli nahrávat v Berlíně. Jaké to tam bylo?

Jako zpěvačka jsem technické věci kolem  nahrávání nikdy nedokázala ocenit, ale Red Bull Studi v Berlíně bylo vybavené na takové úrovni, že jsem koukala i já. Nahráli jsme tři nové singly a postupně je od dubna vypouštíme. Měli jsme na to čtyři dny, což byla docela fuška. Všechny budou součástí naší desky, která by měla vyjít na podzim.

 

 

Čím si kromě nové desky dokážeš udělat radost?

Jako každá holka si občas zajdu koupit boty. Ale ráda si dělám radost tím, že se scházím s lidmi. Kolikrát na to není čas a sama vím, že to zanedbávám. Největší radost mi dělají kamarádi, s nimiž si můžu dát na chvíli od všeho oraz. Když potřebuji otevřít oči, jedu do zahraničí. A pro názory nebo rady chodím za rodinou. A protože jsem holka od koní, největší radost mi udělá, když si můžu s kámoškama vyrazit na výlet v sedle.

 

 

Nebojíš se, že spadneš, zlomíš si nohu a nebudeš moc vystupovat?

Já se toho nebojím, bojí se spíš manažer Kužel. Dlouhou dobu jsem měla svýho koně, který byl ale dost nevycválanej a dělal potíže. Jednou jsem upadla a od té doby jsem měla od Kužela zákaz jezdit den před koncertem. Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, jak jsou lidé zranitelní. Když na to myslím, bojím se jezdit i autem, proto dodnes nemám řidičák. Ale na koni jezdím od malička a tomu zvířeti věřím, takže mě to nestresuje.

 

 

Co tě na koních baví?

Dostanu se na místa, kam bych se procházkou nikdy nepodívala, protože nejsem procházkový typ. Ne nadarmo se říká, že nejlepší pohled je ze sedla koně. Taky mě fascinuje, že se my lidé dokážeme spojit s tak velkým zvířetem, které nás poslouchá. Pro spoustu lidí jsou koně divocí a neovladatelní, ale jde s nimi i soužít. I po těch letech mi to pořád přijde neuvěřitelné.

 


 

Text: Adam Maršál, Foto: Alžběta Jungrová

 

 

 

Zpět