Václav Neužil

Nejsem stavěný na kompromisy
#Rozhovor
Zpět

OD DĚTSTVÍ SE TOUŽIL STÁT PŘÍRODOVĚDCEM, ODMATUROVAL Z CHEMIE A BIOLOGIE, BLÁZNIVĚ SE ZAMILOVAL DO HOKEJE, FILMU I LITERATURY A ZALOŽIL KAPELU. PŘESTO BYLA PODLE VÁCLAVA NEUŽILA JEHO CESTA K DIVADLU NAPROSTO PŘIROZENÁ. BYL V NĚM PROSTĚ LEPŠÍ NEŽ V ČEMKOLIV JINÉM.

 

cmyk_TM_NEUZIL_2

 

Říká se, že herci jsou jako děti. Taky tak prožíváte prázdniny?

No jasně. Divadelní sezona je pro nás stejná jako školní rok a trvá od září do června. Takže i to slovo pořád a rádi používáme. Nemáme dovolenou, ale prázdniny. Na druhou stranu se přes léto hodně točí, protože produkce využívají toho, že je relativní klid od divadla, pokud tedy zrovna nehrajeme Shakespearovské slavnosti nebo něco podobného. Mně už teď zbývá jen dokončit seriál Dabing Street s Petrem Zelenkou a pak se do toho prázdninového modu, s jednou malou pracovní přestávkou, přepnu úplně. Letos mi to po dlouhé době vyjde a strašně moc se na to volno těším.

 

Na co konkrétně?

Nemám ještě naplánovanou dovolenou, ale velmi pravděpodobně se objevím na festivalech Colours of Ostrava a ve Slavonicích. A se svojí ženou Lenkou vyjedeme nejspíš autem do Alp a k moři, potom ještě za rodinou do Plzně a na Vysočinu. Těším se na to, že vypadneme z Prahy někam do přírody.

 

cmyk_TM_NEUZIL_4

Vy jste outdoorový typ? Nevypadáte…

Musím říct, že z toho pankáče už jsem možná trochu vyrostl. Nebo stárnu? S cestováním jsem začal poměrně brzy. Stopovali jsme s kámošema nebo s holkama po Francii, po Španělsku… A když už jsme mohli řídit, tak jsme vzali auto a prostě někam jeli. Ta forma road tripu mi asi zůstala do dneška. Ale na druhou stranu je fakt, že nemýt se čtyři dny a spát pod širákem, to už taky asi není úplně moje cesta. Mám rád kombinaci obojího. Jak pohodlí, tak i neplánovaná překvapení.

 

Co se s vámi děje, když přepnete do prázdninového režimu?

Začnu být víc sám se sebou, se svými blízkými… A taky začnu zase číst! Když jsem totiž ponořený do nějaké role, čtení si zakážu. Vytrhávalo by mě to z ní. Pokud ale zrovna nehraju, mohu si ten luxus dopřát a prožívat příběhy skrze hrdiny knížek. Z českých autorů jsem se zamiloval třeba do Jiřího Hájíčka nebo Petry Soukupové. Ze zahraničních mám rád Michela Houllebecqa. Když mám volno, dostanu se do takového kontemplativního a euforického modu a všechno si strašně užívám. Vlastně jsem částečně zase dítě, beru bezhlavě energii ze všeho a může to být pasivní válení se, ale i aktivní dovolená. Stačí ten fakt, že „zítra nic nemám“, ten v člověku vyvolává prázdninovou euforii. Snažím se vzpomenout si na ni během sezony, ale ne vždy mám v sobě dostatečný klid na to, abych jí propadl, což je paradoxní, vzhledem k tomu, že dělám práci, kterou jsem si dobrovolně vybral a miluju ji. Naše společnost je prostě takhle nastavena. Robert Nebřenský ze skupiny Vltava o tom napsal skvělou píseň: „Já už dělat nebudu“.

 

cmyk_TM_NEUZIL_3

 

Jste takový ten typ člověka, který se pořád na něco těší?

Řekl bych, že jo. A taky možná takový ten typ, který by vždycky rád zkusil něco, co zrovna nedělá. I teď, když dělám práci, která mě opravdu naplňuje, občas přemýšlím nad tím, jaké by to asi bylo hrát s kapelou před vyprodaným stadionem nebo zachraňovat gepardy v Africe.

 

Měl jste nakročeno k tomu dělat i jiné věci. Proč jste vlastně nezůstal u té přírodovědy nebo u hudby?

S tou mojí přírodovědou to byl, řekl bych, takový zvláštní druh dětské umanutosti. Myslím, že jsem to o sobě říkal už od takových šesti let, že chci být vědec a odjet do Afriky, a pořád dokola jsem to všem omílal. Fakt, že jsem to nakonec dotáhl až k přijímačkám na vysokou, byl ale spíš takový poslední přirozený krok si to obhájit. Vlastně ani nevím, jestli jsem to tehdy ještě vůbec chtěl dělat. Nedostal jsem se a to mě zachránilo. A co se týče hudby, na střední škole jsme si s kamarádem založili kapelu, ve které jsem hrál na klavír a skládal písně. Moc mě to bavilo a chvíli předtím, než jsem odešel do Brna na JAMU, jsme dokonce dostali nabídku dělat předskokany skupině Znouzectnost. Jenže když jsem pak viděl, co dokážou lidi, kteří mají skutečný hudební talent, došlo mi, že to nebude moje cesta.

 

cmyk_TM_NEUZIL_5

 

Kdy vám tohle došlo?

Když jsem se nastěhoval na kolej a spolu s námi herci tam bydleli i muzikanti. Jestliže do té doby jsem si myslel, že na klavír docela umím, tak pak mi záhy došlo, že ne. Tam někde asi umřela i moje ambice dělat hudbu. Vlastně si myslím, že mě na tom všem nejvíc bavila právě ta exhibice. Ale hudbu samozřejmě miluju. Nemohl bych bez ní být.

 

Z aktivního hudebníka se stal aktivní posluchač?

Jsem aktivní konzument. Mám mobil narvaný hudbou a se sluchátky na uších si po ulici vykračuju dost často. Možná jsem také jediný člověk na světě, který nemůže mít sluchátka v uších, protože mi pořád vypadávají, a tak mám taková ta velká, připláclá, která mě izolují od okolního světa.

 

Žánrově jste vyhraněný?

Asi nejvíc ze všeho poslouchám hip-hop. Hlavně ten americký. Přes i-Tunes nebo YouTube objevuju stále nové interprety a strašně mě to baví. Z české produkce u mě vedou asi Pio Squad z Jihlavy a Kato z Prago Union. Někdy se mi stane, že se v noci proklikám k novinkám, a najednou si uvědomím, že jsou čtyři ráno, já zkoumám životopis nějakého rappera a do toho si stahuju jeho nové EP.

 

Říká se o vás, že jste hodně vybíravý i co se práce týče. Několikrát jste odmítl finančně lákavou nabídku na seriály a stále se snažíte držet kvality na úkor kvantity.

Pravda je, že se snažím dělat co nejmenší kompromisy ve výběru práce. Jednou jsem si vyzkoušel, jaké to je, zaplout do takového toho nekonečného seriálu, a tam mi došlo, že to nemůže být moje cesta. Z tempa, kterým se natáčelo a logicky i ze svého výkonu jsem byl tak zklamaný, že jsem z toho měl normální úzkosti. Byl jsem agresivní a nepříjemný. Mám to svoje povolání tak moc rád, a tak moc si ho vážím, že ho nechci devalvovat tímhle formátem. Tím ale nikoho nekritizuju, protože jsem přesvědčený o tom, že každý máme tu hranici nastavenou jinak.

 

Možná je to i tím, že máte angažmá v prestižním divadle a stále dostáváte skvělé pracovní nabídky. Zkusil jste si ale někdy třeba nějakou příšernou brigádu?

A ne jednou! Jsem z takové té rodiny, kde mi naši ve čtrnácti řekli, že pokud chci nové kolo, tak si na něj musím vydělat, že mi když tak něco přidají. A tak jsem si prošel vším možným. Pracoval jsem třeba jako roznašeč letáků. Od 4 ráno jsem obcházel vesnici a plnil lidem schránky. Nebo jsme s kamarádem chodili uklízet po malířích do školy, dělali výkopy s dělníky a tak dál… Ale teď jsem si vzpomněl na jednu fakt skvělou brigádu. Myslím, že by podle ní mohli natočit jednu epizodu Mr. Beana.

 

Až tak?

To jsem si takhle jednou našel letní job v plzeňském Carrefouru. Myslel jsem si, že budu někde ve skladu vozit prázdné flašky nebo tak něco. Jenže oni po mně hodili takový ten čepec, zástěru a strčili mě do uzenin k pultu. Zajímavé na tom bylo, že si ani nezjistili, jestli třeba nemám nějakou žloutenku nebo AIDS, prostě mě tam postavili.

 

To začíná hodně dobře!

No, byl pátek asi 6 večer, tedy přesně ten čas, kdy vrcholí nákupní horečka před víkendem, a u mého pultu se začala dělat poměrně slušná fronta… Jako první přišla na řadu nějaká paní a řekla mi, že by si dala kilo spišských. Těch párků tam bylo samozřejmě asi dvacet druhů, a já nevěděl, které jsou které. Tak jsem postupně otáčel ty cedulky k sobě a zjišťoval, které jsou spišské. Až už to madam nevydržela a ukázala prstem na ty pravé. A já ve snaze zamaskovat, že jsem absolutní nýmand, co se týče uzenin, když jsem vzal ten řetěz párků a začal je vážit a o fous mi to nevycházelo, tak jsem chtěl ten přebývající konec párků odstranit nožem, ale jednu nožičku jsem přeřízl napůl. Upozorňuji, že se toto vše dělo za přísných hladových zraků polonasraných paní z Plzně.

 

A dál?

V ten moment se mi nějak zatmělo před očima a nenapadlo mě udělat nic lepšího, než si tu jednu půlku párku nacpat do pusy a druhou zahodit na zem. Prostě jsem upadl do kómatu. A pak už jsem tu hromádku spišských balil jako ve snu do papíru, který mi samozřejmě nevycházel, nalepil jsem na to tu cenovku… A pak si pamatuju jen to, jak se ty párky z toho papíru derou ven… No, samozřejmě jsem to nevydržel a ještě ten den odešel. Byla to moje nejkratší a zároveň nejšílenější brigáda v životě.

 

Tak teď už asi chápu, proč jste nakonec zakotvil u herectví…

No vidíte! Člověk by měl prostě dělat to, v čem je nejlepší. Nebo alespoň hodně dobrý…

 

VÁCLAV NEUŽIL (37), filmový a divadelní herec. Narodil se v Plzni, vystudoval brněnskou JAMU, působil v divadlech Polárka, HaDivadlo, Sedm a půl i Národním divadle. Jeho dědeček Václav hrával v 60. letech v Divadle za branou, později v Divadle J. K. Tyla. Od roku 2006 je členem Dejvického divadla. Za roli v inscenaci Dealer’s Choice získal Cenu Thálie. Zahrál si ve filmech Zoufalci, Protektor, Muži v říji, Alois Nebel, Okresní přebor, Andělé všedního dne, Ztraceni v Mnichově, Fotograf, Sedm krkavců či Anthropoid a v seriálech Čtvrtá hvězda, Atentát nebo Svět pod hlavou. Nyní dokončuje 12dílný seriál podle divadelní hry Petra Zelenky Dabing Street. Je ženatý.

 


Text: Veronika Kratochvílová, foto: Alžběta Jungrová

 

Zpět