TOMSKI & POLANSKI: MÁME STEJNÝ POHLED NA SVĚT

KTERÝ SE KOLEM NÁS VYKRESLUJE
#Rozhovor
Zpět

TOMSKI & POLANSKI ALIAS LUKÁŠ TOMEK A ILONA POLANSKÁ JSOU DVA ČEŠTÍ ILUSTRÁTOŘI, KTEŘÍ JSOU VIDĚT. PŘISPÍVAJÍ DO ČASOPISU REPORTÉR, JEJICH MALBY SI VYŽÁDAL EUROSPORT A DVOJICE SE PODÍLELA I NA GRAFICKÉM ŘEŠENÍ PROPAGAČNÍCH MATERIÁLŮ HOLLYWOODSKÉHO FILMU GRANDHOTEL BUDAPEŠŤ. JE TOHO ALE MNOHEM VÍC. O CESTĚ ZA ÚSPĚCHEM MLUVÍ OBA ČLENOVÉ ČTYŘRUKÉHO ILUSTRÁTORSKÉHO SESKUPENÍ LUKÁŠ TOMEK A ILA POLANSKÁ. TVOŘÍ JEDNO UMĚLECKÉ TĚLO, ALE PŘITOM NEJSOU PÁR.

 

Jak vznikl brand Tomski & Polanski?

Lukáš už Tomski používal ještě předtím, než jsme se potkali, a pak když jsme spojili síly a vytvořili čtyřrukého ilustrátora, chtěli jsme vypadat jako detektivní nebo advokátní kancelář. A vzpomněli jsme si na Schimanskiho. Odtud už to byl jen krůček. Je to osobní a snadno zapamatovatelné.

 

 

Pamatujete, co vás svedlo dohromady?

Soutěžili jsme proti sobě v akci „Secret Wars“ v disciplíně 2 Å~ 2 metry plátno, které se mělo za 90 minut pokreslit. Ilona vyhrála. Pak jsme spolu klábosili a zjistili jsme, že spolu máme společné názory na ilustraci. Konkrétně jeden vyčníval nad ostatní, totiž že jsme se tím chtěli oba živit. Tenkrát se to u nás moc nedělalo.

 

 

Co byl váš první „kšeft“?

Všechno jsme si vyzkoušeli na projektu Fagani v Meetfactory, kde se pomalovávala čelní stěna domu. Tehdy jsme si oťukávali, jestli spolu budeme vycházet. První velká zakázka byla pro hotel Emblem. Když říkáme velká, myslíme doslova velká, protože se kreslilo mikrotužkou na šestimetrovou plochu. Vytvořili jsme ji v jednom kuse a pak ji rozstříhávali na jednotlivá patra. Jmenovalo se to Monument a kreslili jsme to dva měsíce. Byla to první dobře zaplacená zakázka a pak už jsme se mohli trochu uvolnit, protože jsme věděli, že to půjde.

 

 

Jak mohou dva lidé dělat společně tak osobní věc, jako je ilustrace? Máte to nějak rozdělené?

Funguje to podobně jako v architektonickém nebo grafickém studiu. Zvlášť vytváříme články, které se sbíhají do jednoho celku. Máme stejný názor a potkali jsme se i ve výtvarném pohledu na svět. Původně jsme kreslili dohromady, Ila něco začínala a Lukáš dělal dolaďovačky. Někdo to rozvrhl, druhý dotáhl a dovybarvil. Věci jsme dělali spolu na dálku, protože jsme bydleli v různých městech. Práci jsme konzultovali po Skypu. Teď už se to vykrystalizovalo a zakázky děláme podle toho, komu jde co líp. Ten je pak vedoucí projektu a má hlavní slovo.

 

 

03SoloPage

 

 

Jak byste jeden druhého zhodnotili po profesionální stránce?

Lukimu jde dobře nadsázka a švejkovský humor. Kromě toho má rád propracované věci s technickými detaily. Ila je dobrá na rychlé ilustrace, u nichž se člověk dlouho nezasekává. Jde o minimalističtější, více plošné a barevné ilustrace s lehkým stínováním.

 

 

Co vás ovlivnilo?

Teď je taková móda rozluštit, kdo z koho čerpá, ale to jde těžko vystopovat. Paradoxně jsme už generace, do níž zasahoval Disney nebo Želvy Ninja. Asi jsme ovlivnění i Trnkou nebo Ladou, ale zároveň jsme dotčení popkulturou. Vsadíme se, že kdybychom teď byli dětmi, milovali bychom pokémony.

 

 

Na čem své ilustrace tvoříte?

Devadesát procent věcí vzniká digitálně na speciálních ilustrátorských tabletech. Skicujeme v ruce na papír, ale další proces už je elektronický. Vytvoříme základ malby, do níž doplňujeme detaily. Hodně důležité jsou pro nás barevné palety a velkou inspirací jsou pro nás fotky z Googlu. Ve volném čase si rádi něco namalujeme – takže plátno, barvičky a pořádně se umažeme akrylem.

 

 

V čem je pro vaši práci tablet výhodnější než klasika?

Určitě v rychlosti, protože rychlá doba si žádá rychlé výstupy. Zejména u editoriální práce do časopisů a novin se počítá na hodiny do odevzdání. Většinou to spěchá. Přijde text, odevzdáme zakázku do tisku,vytiskne se časopis a za týden se vyhodí do koše. Takhle pořád dokola.

02DoublePage

 

 

Jak dlouho vám trvá vytvořit jednu ilustraci?

Když je to digitální švihačka, tak třeba šest až osm hodin. Ale na některých ilustracích jsme dělali třeba i tři týdny.

 

 

Jak vypadá vaše „práce“?

Věci si už nenosíme domů. Bylo to trochu náročnější, ale naučili jsme se oddělovat rovinu „přijdu domů, tam se zabouchnu a už se nekreslí“ a pracujeme už jen v našem studiu na Letné. Oficiálně jsme se naučili chodit na desátou. Přes noc už ale neděláme. Jen Lukáš je spíš ranní ptáče. Všichni spí, je klid, žádné maily…

 

 

Má pro vaši práci nějaké využití mobil?

Důležitá je pro nás aplikace Adobe Capture. Z fotky pořízené na mobil nabere barvu, která se nám někde líbí, a přetáhne ji rovnou do Photoshopu, kde se s ní dá okamžitě pracovat. K vlastní propagaci pak hodně jedeme Instagram.

 

 

Kde všude máte fanoušky?

Plakáty posíláme i do zahraničí včetně Izraele. Naše cyklistická témata jsou populární v zemích, kde mají rádi kola, jako je Francie, Německo, Švýcarsko, Rakousko nebo Itálie. Když jsme vydali pětisetkusovou sérii hracích karet, posílali jsme je sběratelům všude po světě a jeden balíček skončil v sultanátu Brunej.

 

 

Podíleli jste se na Andersonově filmu Grandhotel Budapešť. Jak k tomu došlo?

Šlo o podpůrnou kampaň k filmu. Tenkrát si nás našli v designové síti Behance, kde jsme se ze záhadného důvodu stali známí. Samozřejmě východoevropský ilustrátor je mnohem levnější než ten z Los Angeles, a tak nás oslovili. Dělali jsme tři plakáty, které sloužily k propagaci filmu na olympijských hrách v Turíně.

01Front

 

 

Měli jste od Wese Andersona nějakou zpětnou vazbu?

Bylo to vtipné, že Lukáš to tady v Praze odevzdal a Ila právě odjížděla do New Yorku za kamarádkou. Vystoupila z letadla, vlezla do baru a tam zrovna stál Wes Anderson. Hrozně moc mu chtěla říct, že jsme zrovna dokončili věci k podpůrné kampani na jeho film, ale neřekla mu to. Režisér byl zrovna zapovídaný a obklopený lidmi.

 

 

Ve vašem portfoliu jsou i ilustrace knih. Spolupracujete s někým dlouhodobě?

Naše srdcovka je mladý cestovatel Ladislav Zibura. Má velice svérázný humor a je to takový influencer. Hodně lidí ho sleduje, protože má záživné statusy na Facebooku a na Instagramu. Tvrdí o sobě, že velice špatně fotí, takže vlastně jeho ošklivé fotky předěláváme na pěkné ilustrace. Teď v listopadu bude venku třetí kniha z jeho cest a bude se jmenovat „Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii“.

 

 

Jaká je podle vás budoucnost tisku?

V zahraničí už někteří ilustrátoři kreslí výhradně na webové platformy. Některé časopisy už vůbec nejdou do tisku a redakce si dávají záležet, aby používaly rozpohybované, animované a humorné ilustrace. Na druhou stranu jsou tištěné věci nenahraditelné. Domníváme se, že se to vytřídí samo – špatné časopisy časem odejdou se starší generací a hezké časopisy se budou tisknout třeba jednou za půl roku. Před pár lety s příchodem čteček se předpovídalo, že knihy zaniknou, ale nové ilustrované tituly se dnes paradoxně prodávají mnohem líp než dříve.

 

 

Neláká vás komiks?

Je to hrozně těžká disciplína. Obdivujeme komiksáky, kteří jsou schopní dělat ty velké věci. Určitě jednou něco takového uděláme, ale musí na to dozrát doba.

 

 

TOMSKI & POLANSKI: Tvrdí o sobě, že nejsou pár, ale duo. Lukáš Tomek pochází z Nového Města na Moravě a Ilona Polanská z Prahy. Synergii objevili na malířské soutěži, kde zjistili, že se chtějí ilustraci věnovat profesionálně. K jejich klientům patří Škoda Auto, Nike, Smilebox, Festka, Jan Becher, ale i časopisy jako Forbes nebo Reportér. Nedávno si otevřeli ateliér ve Veverkově ulici na Praze 7 a jejich práci můžete obdivovat na tomskipolanski.com


Text: Adam Maršál, Foto: Alžběta Jungrová, ilustrace: Tomski & Polanski

 

Zpět