Tomáš Zonyga

Už mám pud sebezáchovy!
#Rozhovor
Zpět

Nic pro ně není překážkou – přeskočí ze střechy na střechu, po římsách šplhají jako Spiderman, z balkonu seskakují dvojitým saltem. Takhle to vypadá, když se do města vydají parkouristi. Jednoho z nejlepších skokanů v Česku nezastavil ani zlomený vaz.

 

 

O tobě je známo, že sis zlomil vaz. To se normálně nedá přežít, nebo…?

Jsou to skoro čtyři roky. Připravoval jsem se na jednu důležitou soutěž. Jsem zvyklej, že když se do něčeho pustím, beru to dost vážně. Trénoval jsem intenzivně každý den – ráno v devět jsem vstal a šel jsem trénovat. Ze školy jsem se vrátil v sedm večer, kdy jsem si vzal věci a šel do tělocvičny, kde jsem strávil čas do jedenácti. A takhle každý den dva týdny v kuse. Zatímco normálně jím všechno, změnil jsem si jídelníček a kupoval si jenom ovoce a zeleninu. Byl jsem čím dál unavenější. Dva dny před soutěží už jsem nemohl ani spát, lehl jsem si do postele a marně čekal, až usnu. Den před soutěží jsem neusnul vůbec. První kolo jsem zvládl ještě v pohodě, ale pak jsem dostal třesavku. Nechtěl jsem si to připustit. Skákal jsem dvojité salto vzad a udělal příliš pomalou rotaci. A spadl jsem přímo na hlavu.

 

Jau!

Přiběhl medik, prohmatal mě a říkal, že jsem měl obrovské štěstí, že jsem si nic nezlomil. Byl jsem při vědomí a mohl jsem se normálně hýbat, akorát mě strašně bolelo za krkem. Tak jsem si chytl hlavu, odnesl jsem si ji stranou a počkal na sanitku. Až v nemocnici na mě sestra vyjela, když jsem si chtěl skočit na záchod. Řekla mi, že mám ležet, protože akorát přišly snímky, které ukázaly, že mám zlomený vaz. Měl jsem neskutečné štěstí, že mi to nezasáhlo míchu. To už bych tu nebyl.

 

cmyk_TM_ZONYGA_3

 

Co následovalo?

Musel jsem ležet 20 dní na lůžku a měl jsem zakázanej veškerej pohyb. Do krku jsem dostal titanový tyčinky, které mi přichytili do lebky a druhýho a třetího obratle, aby zafixovali hybnost. Rekonvalescence trvala asi čtyři měsíce. První dva jsem neuměl ani běhat. Při každém došlápnutí na patu se mi do krku přenášely nesnesitelné otřesy. Bylo to hodně nepříjemný. Tyčinky mi vyndali asi za dva roky a díky tomu se mi trochu zlepšila hybnost hlavy.

 

Všiml jsem si ale, že to pořád není žádná sláva…

Už si ani nepamatuju, jaký to bylo dřív. Vidím, že ostatní lidi se umí dotknout bradou svého ramena. To já už asi nikdy nedokážu.

 

Ale parkour děláš dál. Co na to říká tvoje zdravotní pojišťovna?

No… pojistky mám docela dobré, a to rovnou u dvou pojišťoven, takže si myslím, že je to zrovna nepotěšilo. Ale nikdo mi smlouvu nevypověděl.

 

V Praze na Jarově máte vlastní parkourovou halu. Co všechno jste museli udělat proto, abyste ji dali dohromady?

Nápad se nám zrodil v hlavách už v době, kdy jsme začínali. To nám bylo čtrnáct a neexistovalo, že by nás někdo pustil do tělocvičny, kde bychom si zatrénovali. Devět let tahle myšlenka dozrávala a někdy v roce 2014 přišlo definitivní rozhodnutí pustit se do práce.

 

Čím jste začali?

Byli jsme výrostci, nejstaršímu z nás bylo dvacet. Založili jsme crowdfundingový projekt a rozhodli se, že potřebné peníze vybereme od veřejnosti výměnou za různé benefity – nejčastěji předplacené lekce. Vybrali jsme tehdy nějakých sto šedesát tisíc, což byl úspěch, protože jsme požadovali nějakých sedmdesát. Doinvestovali jsme to z vlastních zdrojů a začali poptávat vhodný objekt. Jenže jsme narazili na město.

 

Byrokracie?

Děsná. Našli jsme si prostory patřící městu a úředníci nás tak dlouho tahali za nos, až uběhl měsíc, pak další a najednou jsme zjistili, že jsme investovali sedm měsíců našeho času úplně zbytečně. Naštěstí jsme objevili halu na Jarově, která byla dokonce dvakrát tak velká.

 

Kdo může přijít na vaše tréninky?

Každý den máme od dvou do osmi pravidelné parkourové lekce pro děti od šesti do devíti let. Lekce pro teenagery a dospělé jsou teď bohužel úplně plné, ale myslím, že od září tohoto roku by se mohla kapacita zvýšit. Takže pokud někdo o parkouru uvažuje, mohla by to být pro něj šance.

 

cmyk_TM_ZONYGA_2

 

Jak tréninky vypadají?

V každé lekci máme třicet dětí pod vedením dvou trenérů. Chceme, aby to děti bavilo a byla u toho sranda. Hlavně se snažíme neopakovat s nimi chyby, jaké jsme dělali my. Víme, že když se chce někdo naučit salto, musí na to jít přes kotouly, parakotouly a odrazy. Pak je člověk schopný naučit se všechno rychleji a bezpečněji.

 

Jakých chyb se dopouštějí ti, co trénují parkour třeba jenom podle videí na YouTube?

Dělají se stejné chyby, jaké jsme my dělali před deseti lety. Koukali jsme na akční film, kde hrdina skáče z baráku na barák, a šli jsme na garáže a skákali z nich dolů. To je věc, kterou nikomu nedoporučuju. Člověk bez tréninku není na takovou zátěž vůbec stavěný. Je to stejné, jako kdyby šel někdo bez přípravy do posilovny a chtěl hned první den udělat dřep s třísetkilovou činkou. Za každým dobrým videem na YouTube jsou desítky tisíc hodin tréninku. Další věc je, že ne se všemi věcmi na YouTube sympatizuji.

 

Co konkrétně se ti nelíbí?

Parkour nikdy nebyl jenom o pohybu. Je to prostředek, jak být lepším člověkem, jak se najít, poznat nové přátele, naučit se překonávat svoje limity, ale i slušně se chovat. Protože jedno z hlavních mot parkouru zní: „Buď silný, abys mohl být užitečný.“ V současné době to ale vypadá tak, že někteří youtubeři vezmou kameru a jdou skákat do metra, kde se pohádají se sekuriťáky a akorát provokují. Dělají nám špatné jméno. Naposledy mě naštvali kluci, co skákali na hřbitově v Brně a u toho poničili pomníky. Takhle by to vypadat nemělo.

 

Co je v parkouru nejvíc in?

Já jsem k parkouru přešel z atletiky a mám rád, když se můžu hodně odrazit a letět do dálky. Jiní se zas inspirují např. break dancem. Každý má svůj vlastní styl.

 

Kdy jsi udělal svou nejodvážnější věc?

Ze začátku mě motivovalo, že jsem z malého města. Měl jsem pocit, že lidi z velkých měst jsou úspěšní, protože mají všechno k dispozici. Okolo sebe jsem poslouchal věty jako: „Hele, tam v Anglii jsou prostě strašně dobrý, tam není gravitace, protože to jinak není možný, aby tam takhle skákali.“ Nebo: „Španělové maj pružiny v nohách…“

 

A nemají?

Na takové názory jsem říkal, že jsou to stejní lidé jako my, jen mají lepší místa, kde můžou trénovat. Zlom přišel v roce 2012, kdy jsem se dostal do Anglie na stejné spoty. To byla moje vstupenka na mezinárodní úroveň, protože jsem skočil všechny skoky jako Angličani na videích. Vrátil jsem se domů a ti samí kluci nechápali, jak je to možný.

 

Existují parkourové soutěže?

Jsou dva druhy závodů. Jeden je na dráze na čas, druhý se pořádá na prostoru posetém překážkami, kde se hodnotí styl, náročnost a provedení podobně jako v gymnastice. Nejznámější akce je Red Bull Art of Motion na Santorini. V současné době se dere dopředu APEX International, který je blíž mým představám, protože se u něj hodnotí i čas, a ne to, jak je kdo s kým kámoš.

 

Na co se můžu přijít podívat u nás?

Artmoving má za sebou již čtyři ročníky, ale nemyslím, že je to reprezentativní akce českého parkouru. Většinou probíhá někde na „louce“ a překážky nejsou zrovna na úrovni. Od minulého roku pořádáme u nás v hale Imacon, kam přijeli i borci ze zahraničí. Díky tomu, že hala je plná překážek, a tak i nekonečných možností, padaly neskutečné výkony, které vážně mohou reprezentovat ČR ve světě. Opravdu jsem nevěděl, že máme tak dobré runnery. Letos na podzim budeme chtít akci zase zopakovat.

 

Co se k parkouru hodí za oblečení?

Každému se skáče dobře v něčem jiném. Já jsem si kvůli tomu vymyslel svou vlastní značku Zerker. Zakládám si na tom, aby všechny věci byly pohodlné a funkční. Zkraje byl parkourový trend čím širší tepláky, tím líp. Ale když máte široké nohavice, snadno se vám stane, že si je při rozběhu sešlápnete. Mně se líbila představa nindžů, kteří mají kolem lýtek kalhoty upnuté a kolem stehen široké kvůli volnosti a komfortu. Když se pohybujete po městě nebo v MHD, je taky super mít zapínací kapsy, kam si schováte doklady, peníze nebo mobil, protože je pak mnohem menší šance, že něco ztratíte nebo vám někdo něco ukradne. Trička mám raději delší, aby držela a při skákání hlavou dolů se mi nevyhrnovala až po prsa.

 

Dá se mobil využít i v parkouru?

Určitě. K parkouru patří i cestování a mobil ho zjednodušuje. Když jsem třeba v Amsterdamu, najdu na něm nejbližší místo, kde se dá trénovat, zajímavý obchod, cokoli… Hodí se i při tréninku. Když si chci někde zaskákat, hodím si tam muziku a jedu. Bez mobilu nevycházím.

 

Existuje nějaká aplikace určená přímo pro parkouristy?

Pokusy tu byly, ale nedá se říct, že by to fungovalo. Nejlepší aplikací je pro nás Facebook. Stačí do vyhledávače napsat „parkour Amsterdam“ a vyjedou mi tři skupiny. Stačí se pak s někým domluvit. Jinak hodně využívám SoundCloud, Instagram, WhatsApp a Messenger.

 

Jak vlastně vznikla tvá přezdívka „Orange One“?

Když jsem začínal s parkourem, točila se videa ze srazů nebo z jamů a mně vždycky vadilo, že jsem se na nich nemohl najít. Tak jsem začal nosit oranžovou, kterou neměl nikdo jiný. Moje oblíbená barva to přitom není, mnohem raději mám modrou.

 

Říká se, že dneska děti jenom civí do monitorů. K tobě jich chodí cvičit poměrně dost – tak jak to je?

U nás se otočí 300 až 400 dětí týdně. Setkal jsem se s názorem, že dnešní děti neudělají ani kotoul, ale to se podle mě týká maximálně tří dětí ze třiceti.

 

Jak moc tě tvoje zranění svazuje?

Myslím si, že mě to nijak nesvazuje. Nevím, jestli je to tím, že jsem starší, ale mám větší pud sebezáchovy, než tam byl dřív. Může to být ale způsobené i motivací. Před pěti lety to bylo: „Běž a dokaž všem, že můžeme být stejně dobří jako ti v zahraničí!“ A dneska je to spíš: „Trénuj, zlepšuj se, věnuj se lidem.“ Už to není tak, že musím něco za každou cenu skočit. Častěji někde stojím a uvažuji o tom, co by se mohlo stát. Když se na něco necítím, přijdu až za měsíc a skočím to.

 

 

TOMÁŠ ZONYGA (23) Jeden z nejlepších českých parkouristů se narodil v Lanžhotě na jižní Moravě. Před čtyřmi roky si po dopadu na hlavu zlomil vaz. Měl šanci 1 : 1000, že přežije, a přestože si zlomil první obratel, nedošlo k poškození míchy a Tomáš skáče dál. Studuje FTVS a v Praze na Jarově má parkourovou halu, v níž trénuje veřejnost od dětí po dospělé. Připravuje workshopy a tábory po celé republice. Objevil se i ve filmu Petra Oukropce „Ani ve snu!“, který měl premiéru na festivalu Berlinale v Berlíně, nebo v celovečerním sportovním motivačním filmu Gravitation. Na YouTube ho najdete podle klíčových slov Tomáš Zonyga nebo Zony Masta. Pokud chcete začít trénovat nebo dát trénovat svoje děti, podívejte se na stránky In Motion Academy: imacademy.cz.

 

TOMÁŠ ZONYGA na sociálních sítích:

YouTube: Zony Masta (4 901 odebírajících)

Facebook: Tomáš Zonyga (4 334 To se mi líbí)

Instagram: tomas_zonyga (3484 sledujících)

 


 

Text: Adam Maršál, foto: Alžběta Jungrová

Zpět