REPORTÉR TOMÁŠ POLÁČEK

STOJÍM U SILNICE, MEDITUJU, UČÍM SE TRPĚLIVOSTI
#Rozhovor
Že se i dnes dá pořád za málo peněz zažít hodně velké dobrodružství, nám všem ukázal český novinář a cestoval Tomáš Poláček. V době, kdy si neumíme představit dovolenou bez leteckého provozu, to Tomáš udělal úplně jinak. Stoupl si u kraje silnice, zvedl ruku a nejdřív se vydal stopem z Prahy do Pekingu. Protože to nestačilo, loni stejným způsobem projel Východní Evropu, Asii a Severní i Jižní Ameriku. O svých cestách napsal knihu Stop – Světové tažení ochmelky Poláčka. V čem všem mu dokázal pomáhat jeho chytrý telefon?
Zpět

Loni jsi projel stopem nekonečné množství zemí…

… počkej, spočítám ti je, vlastně jsem to dodnes neudělal. Česko, Polsko, Ukrajina, Rusko, v Severní Americe to bylo zemí devět, v Jižní Americe jenom pět.

 

Aha, takže osmnáct. Vyber si několik z nich a stručně poraď, jak je co nejlépe přežít.

Snadno přežiješ všude, pokud máš upřímně rád lidi. Já strávil na cestě skoro tři měsíce a první polovinu toho léta jsem byl plný síly, energie a nadšení, na každého řidiče jsem se těšil a usmíval. Oni mi to vraceli a drželi nade mnou ochrannou ruku.

 

Třeba v Rusku?

Jasně, v Rusku se mi jelo skvěle – tam navíc pomůže, když jsi trochu flamendr. Rusové tě rádi pozvou na pivo a hned se bratří. Mně začalo být dost blbě v Mexiku, a to ze tří důvodů: Vedro, nebezpečný provoz na silnicích, nedostatek času. Doma na mě čekaly děti, tak jsem stopoval od rána do večera, aby se dočkaly. Neodpočinul jsem si, to mě vyřídilo… Teď mě vlastně napadla ta důležitá rada.

 

Jak zní?

Kdyby chtěl někdo stopovat v mých stopách, dát si celých těch 35 tisíc kilometrů, měl by si vyhradit mnohem víc času.

 

Kolik?

Třikrát víc, než jsem ho měl já, tři čtvrtě roku. Potom to bude luxusní zážitek… No a možná ještě jedna rada – nabiflovat prvních pět lekcí z učebnice španělštiny pro samouky. Počínaje Mexikem si anglicky moc neškrtneš, a když s řidičem sedíš půl dne v kamionu a podesáté opakuješ svoji naučenou větu, „Jedu stopem z České republiky a rád bych si dal Coronu“, je to poněkud na palici.

 

Všiml sis, že by lidé v jednotlivých zemích využívali různě mobily?

Tak předně – skoro jsem se nesetkal s lidmi, kteří by ještě neměli chytré telefony. Vezlo mě dvě stě padesát řidičů a většina z nich se byla schopná kdykoli přihlásit na internet, ať už to bylo v Rusku, Hondurasu, nebo třeba v Peru. Zaujalo mě snad jen to, že v některých oblastech, například mezi buddhisty ve východoruském Burjatsku, si spousta lidí nepřikládala mobil k uchu. Měli puštěný hlasitý odposlech a křičeli do něj jako do mikrofonu.

TMOBILE_Polacek_III

Jak tobě samotnému pomáhal na cestě mobil?

Moc, jistě si to umíš představit. Volal a psal jsem domů přes Viber, natáčel videa a fotil na sociální sítě, každý večer jsem si do mobilu
uložil mapy na příští den.

 

A nějaká funkce, kterou si představit nedovedu?

Když jsem jel v nějakém autě dlouho, obvykle jsem nakonec zapíchl telefon do rádia a pouštěl svoji muziku – například v Salvadoru měla úspěch Jana Kirschner.

 

Ještě k něčemu se mobil hodil?

Kdykoli jsem nechápal, co se kolem děje, zeptal jsem se do Čech esemeskou. Třeba v Kanadě: „Proč jsou na téhle silnici číslo 16 velké nápisy s mnoha vykřičníky, podle kterých nesmím stopovat?“ Hned mi přišla odpověď: „No protože jsi na Silnici slz, kde nikdy neodhalený sériový vrah už desítky let pravidelně vraždí stopařky!“ A já jel klidně dál, protože přeci nejsem stopařka.

 

Proč někde stopaře skoro všichni berou a jinde stojíš hodiny u cesty?

Platí přímá úměra, podle které v čím jsi chudší zemi, tím kratší dobu čekáš – je to dané mimo jiné tím, že jsou tam na tebe lidé zvědaví, na dálku poznají, že jsi z jiného světa, takovou krosnu u nich přece nikdo nenosí. Taky tím, že sami někdy stopovali nebo stopují ze své vesnice do města a zpět, nebo tím, že doufají v nějaký drobák od cesty – to hlavně ve Střední a Jižní Americe.

 

Dejme tomu v bohaté Kanadě nebo ve Spojených státech to jde hůř?

Jak se to vezme. Sice marně stopuješ dvě hodiny, ale pak se vezeš rychlostí osmdesát mil za hodinu v klimatizovaném džípu po skvělé
silnici. V Guatemale čekáš minutu, ale potom sedíš mezi nahnilými mangy na korbě starého náklaďáčku a kodrcáš se dvacítkou, takže se to plus minus vyrovná. Já čekal nejdéle osm hodin na východě Ruska mezi městy Jakutsk a Magadan, a to z toho důvodu, že celou tu dobu neprojelo jediné auto. Ten úsek je dost extrémní, bez asfaltu, říká se mu Cesta kostí. Denně na něj vyrazí jenom pár aut.

 

Žádná země ti nepřipadala vyloženě špatná?

Ale jo, ta vůbec poslední, Argentina. Tam jsem myslel, že chcípnu, protože byl srpen, na jižní polokouli sníh a mráz, a i když kolem jezdila spousta aut, pokaždé jsem čekal dvě tři hodiny. Byl jsem zmrzlej, unavenej, otrávenej, občas jsem si pobrečel a začal přehodnocovat, je-li Diego Maradona skutečně mým nejoblíbenějším fotbalistou.

 

Stopuješ přes dvacet let, dá se říct, že jsi v tomhle oboru udělal kariéru. Změnilo se od tvých raných let něco v kultuře stopování?

Hele, vůbec nevím, já se s jinými stopaři nedružím. Ostatně, za žádného velkého stopaře se už nepovažuju, vyrážím jen jednou za pár roků na velikou expedici, píšu z ní články, je to vlastně práce – nádherná práce. Za sebe ale můžu říct, že nic neměním. Jsem konzervativní, takže používám jenom palec pravé ruky, žádné cedule nepíšu, a jsem stydlivej, takže nikoho na benzinkách nepřemlouvám. Stojím prostě u silnice, medituju, učím se trpělivosti.

 

Jak vypadá tvůj deník?

Sešit v tvrdých deskách, do kterého si z jedné strany píšu nečitelné poznámky a ze strany druhé si nechávám podepsat každého šoféra. Jednou za tři dny se ty zápisky pokouším vyluštit, přepisuju je do notebooku a odešlu do redakce článek. Ale deníkem je vlastně taky Facebook nebo Twitter, kam se z cesty snažím psát denně a s velkou radostí; mě to baví.

 

Co jsi dělal ve chvílích smutku?

Takových moc nebylo. I když jsem se občas necítil ve formě, pořád jsem měl na paměti, jak obrovské mám štěstí, že jsem se na takovou cestu mohl vydat, a že ji dokonce nemusím platit ze svého. Celé dny jsem něco vyprávěl řidičům, a když jsem pak večer konečně zůstal sám a nemusel nic psát, což byly chvíle, kdy snad hrozily chmury, dal jsem si pár piv a rozpustil je v zárodku.

 

Je podle tebe tahle forma dopravy bezpečná? Budeš v rámci výchovy děsit svou dceru Apolenku?

Mně se nikdy nic strašného nestalo, a to jsem v životě jistě vystřídal několik tisíc aut, ale dávám už si bacha, abych nepřisedl k opilému řidiči. Apolenku bych poprosil, aby jela s nějakým klukem, pokud možno se mnou. Kdyby neposlechla, budu smutnej. A rozhodně bych jí poradil, ať si třeba v severním Mexiku zaplatí vlak anebo autobus.

TMOBILE_Polacek_II

Co nejhoršího se ti na cestách stalo?

Právě to Mexiko mě stálo pár šedin. Můj kamioňák jménem Ivan vyšňupal třicet lajn bílého prášku, jakéhosi ritalinu, pak se hnal nocí zfetovanej stokilometrovou rychlostí, podobně na tom byli i všichni ostatní řidiči, hráli si na Rally Dakar… Dlouhé hodiny jsem se bez přestání modlil.

 

O cestě ti vyšla kniha – je k dostání i v digitální formě?

Ta knížka mě nakonec dorazila. Vrátil jsem se z Ohňové země domů, během měsíce vypotil dvě stě padesát stran a po poslední tečce jsem vypadal jako troska, naprosto vyřízený člověk. Jsem rád, že vyšla na papíře; dva tisíce kusů se už prodalo, tisíc jich snad v obchodech ještě je. Dál už s ní ale nic nepodnikám a podnikat nebudu – stačí, když vidím obal, a znovu se mi udělá zle. Tím pádem ani o digitální formě neuvažuju.

 

Touhle dalekou cestou jsi jako stopař skončil, nebo ještě něco chystáš?

Když už jsem prostopoval většinu světa, měl bych to uzavřít vyjížďkou, která mi chybí. Ze Střelkového mysu v Jižní Africe do Prahy. A chci to stihnout do čtyřicátých narozenin, dokud vypadám jakžtakž mladě. Čtyřicet mi bude za rok v prosinci, takže bych se nejspíš měl zvednout z kanape a požádat o první vízum…

 

STOPTOMÁŠ POLÁČEK (38)

Český novinář působící v časopise Reportér se narodil v Prostějově, ale od dětství žije v Praze. Své povolání si vybral již v první třídě. Ve dvanácti letech napsal první rozhovor, a to se svým oblíbeným spisovatelem Jaroslavem Foglarem. V roce 1994 vyrazil poprvé autostopem do zahraničí – do Rumunska. Od roku 1998 studoval žurnalistiku a bohemistiku, ani jednu školu však nedokončil. O dva roky později se stal redaktorem deníku MF DNES, ve kterém strávil čtrnáct let. V roce 2008 dojel stopem z Prahy na olympiádu v Pekingu. Má dceru Apolenu a syna Bartoloměje.


 

Text: Adam Maršál, foto: Alžběta Jungrová

Zpět