PETRA SOUKUPOVÁ

PSANÍM PŘEKONÁVÁM POCIT VINY, ŽE NEPÍŠU
#Rozhovor
Zpět

K rozhovoru s oceňovanou českou spisovatelkou jsme si sedli na nádraží v Kralupech nad Vltavou. Petra Soukupová nepřišla sama. Společnost nám dělala neposedná dcerka, která běhala kolem a sháněla nabíječku na iPhone, aby mohla pokračovat v lovu pokémonů.

 

Na Wiki jsem četl, že se vaše dcera jmenuje Marla. To je překlep nebo fakt?

Jmenuje se Marla podle Marly Singerové z Klubu rváčů.

 

Chuck Palahniuk je váš oblíbený autor?

Já jsem prvně viděla film. Přestože jsem četla některé jeho věci, nemohla bych ho označit  za oblíbeného autora. Spíš se mi líbilo to jméno.

 

Byl jsem varován, že vaše knihy nejsou pro mě, protože jsou o vztazích, které zajímají spíše ženy. Co by chlapa mohlo motivovat k tomu, aby si je přečetl? Budeme líp rozumět ženám?

To si nemyslím. Ale mohlo by vám to pomoci k tomu, abyste více rozuměli vztahům. V knihách moc neřeším vztahy mezi muži a ženami na partnerské úrovni, ale především sourozenecké a rodinné věci. Třeba si vůbec nemyslím, že by to nemohl číst chlap s porozuměním. Jasně, když se řekne, že je to kniha o třech sestrách, které řeší vztahy, tak to zní pro chlapy dost neatraktivně. Ale nakonec to není tak hrozné, jak to zní.

 

 

Když mluvíme o vztazích, baví vás hádat, o jaké jde lidi, když někde náhodou vyslechnete jejich rozhovor? Třeba na ulici nebo na letišti?

Nebaví. Naopak mě to hrozně vyčerpává. Poslouchat partu lidí, jak se spolu baví, už ani nemůžu. Raději vypínám.

final_cmyk_tmobile_soukupova_3-ret

Nerozčilují vás vaši vlastní hrdinové, kteří mezi sebou řeší samé zapeklité vztahy a situace?

Platí to jenom v moment, kdy o nich píšu. Jakmile zavřu notebook, už o nich nepřemýšlím.

 

Co se dá vypozorovat na cizích lidech?

Vypozorovat nic, ale můžete si domýšlet. Vidíte, jak jsou oblečení, jak se k sobě chovají, vidíte gesta, ze kterých můžete vypozorovat, jaké vztahy mezi sebou mají. To mě baví. Ale když lidi mluví, je to nakonec hrozně vyčerpávající a banální.

 

Československo byla šedá zóna, kde se k sobě lidé chovali hnusně. Máte pocit, že se k sobě Češi začali chovat lépe?

Nemůžu to generalizovat, protože málo cestuju a mám hrozně malý záběr ve vztahu k jiným národnostem. Žiju ve speciální sociální bublině a takovou nádražku jako při dnešním focení v Kralupech jsem neviděla desítky let.

 

Vzpomínám si, jak Jack London popisoval v knize Démon alkoholu, že se vždy dopoledne nutil napsat alespoň tisíc slov, než si dovolil dát první drink. Jedete také podle nějakého plánu?
Když začnu psát knihu, měla bych napsat alespoň jednu stránku ve Wordu denně. jméno. Ale ve skutečnosti se mi to nedaří, protože se ke psaní vůbec nedostanu. Poslední knihu už jsem psala s miminem a potřebný čas k napsání stránky se zdvojnásobil. Ideální by pro mě bylo psát dopoledne, splnit si svou denní porci a dál už nad tím nepřemýšlet.

 

V dnešní době jsou všichni nuceni něco psát – diplomky, reporty, e-maily, bakalářky. Máte nějaký tip, jak překonat nechuť pustit se do psaní?

To jde špatně. Když mě požádají z nějakého časopisu, jestli bych jim nenapsala fejeton, tak to odmítnu. Život mě odnaučil překonávat nepříjemnosti tohoto typu. Takže bohužel, žádnou radu na překonávání nechuti nemám.

 

A co když se vám nechce psát rozdělaná kniha?

Je jasné, že by člověk někdy raději nedělal nic. Ale když se mi podaří zachovávat kontinuitu psaní, jde mi to lépe. Po čtrnáctidenní pauze se už musím nutit. Za prvé je to moje práce. A za druhé – když nějakou dobu nepíšu, mám pocit, že marním svůj život. Mám dar psaní, který bych měla zužitkovat, a když to nedělám, mám z toho deprese. Dá se říct, že psaním překonávám pocit viny, že nepíšu.

final_cmyk_tmobile_soukupova_2

Máte nějaké zvláštní rituály, než začnete? Káva? Sprcha?

Vaření kafe bejvávalo. Většinou se mi hůř píše doma, a tak jsem si navykla chodit psát ven do nějakého veřejného podniku. Oblíbila jsem si jednu hernu na Letenském náměstí, která je otevřená nonstop a tím pádem tam ráno nikdo není.

 

Pomáhá vám ve vaší práci mobil?

Když mě napadne něco ve městě nebo v tramvaji, tak si do něj napíšu krátkou poznámku. Poslední, kterou jsem si udělala, se týkala příběhu v příští knize, která bude o vztazích mezi dítětem, matkou a její matkou. Půjde tedy o třígenerační téma. Ale v běžném provozu se o psaní snažím nepřemýšlet, protože když u sebe nemám komp, stejně nemůžu myšlenky nikde rozvést.

 

Využíváte sociální sítě?

Svůj spisovatelský profil samozřejmě mám, ale většinou tam dávám jenom informace o tom, kdy a kde mám nějaké čtení a podobně. Na Twitter se jenom dívám, nejsem na něm aktivní.

 

Poradíte, jak se stanu spisovatelem?

K tomu je potřeba psát a poznávat literární svět. Ale hlavně psát. Je vlastně jedno, jestli to po vás někdo čte nebo ne, ale než vaše texty můžou číst další lidé s chutí, musíte toho nejdřív hodně napsat sám pro sebe. Tím netvrdím, že mám doma šest nevydaných románů v šuplíku.

 

Je těžké se vaší prací uživit?

Samotným psaním knih by to byl hroznej vopruz, protože bych musela psát víc a rychleji a vydávat třeba jednu knihu ročně. Pak by to šlo. Ale to já nedokážu a hrozně by mě to omezovalo. Když k tomu přidám věci, které píšu pro televizi, nemůžu si stěžovat.

 

Vydání knihy je nákladné. Přemýšlela jste někdy o tom, že byste uspořádala veřejnou sbírku, aby vám čtenáři pomohli s náklady?

V době, kdy jsem vydávala svou první knihu, ještě neexistoval HitHit. Jinak by mě to třeba napadlo. Ale moje knihy vydavatelskému týmu vydělávají, takže už to nemusím řešit. Teď jsou naopak oni rádi, že mají mě.

 

Považujete nějakou svou knihu za nejvydařenější?

Nejvíc se mi povedla Zmizet. Ale jsem ráda, že lidi mají i jiné názory.

 

Když šel do kin film Gone Girl s českým překladem Zmizelá, naštvalo vás, že si překladatel v podstatě půjčil váš název?

Ne, spíš mě naštvalo, když šel Jirka Mádl do kin s filmem „Pojedeme k moři“, protože jsem doufala, že jednou zrealizuji svůj scénář „K moři“. Teď už vím, že ne. A trochu mě mrzí to, že mám začít psát scénář z mé knihy „Pod sněhem“ a teď zas vyšel nějaký nový film, který se jmenuje Sněží.

 

Aňa Geislerová uspěla na veřejnosti se svým deníkem. Je velká výhoda, když je někdo celebrita?

Samozřejmě. Také Maruška Doležalová uspěla se svými hereckými zápisky. A já mám Marušku i Aňu ráda. Znám se s nimi, a tak jim to samozřejmě přeju. Je jasné, že lidi více kupují krátké útvary, které se snadno přečtou – navíc od někoho, koho znají z televize. A to je super.

 

Chystáte něco nového?

Už od května se chystám psát novou knihu, ale ještě jsem nezačala. Hodně o tom přemýšlím a doufám, že na podzim, až se život vrátí do stereotypního běhu, s tím konečně začnu.

PETRA SOUKUPOVÁ

Vystudovala scenáristiku a dramaturgii na FAMU. Podílela se na sitcomu Comeback a dnes působí jako dramaturgyně seriálu Ulice. Dosud vydala čtyři úspěšné knihy pro dospělé (K moři, Zmizet, Marta v roce vetřelce a Pod sněhem) a jednu knihu pro děti (Bertík a čmuchadlo). Žije a pracuje v Praze. Za svou tvorbu získala Cenu Jiřího Ortena, byla nominována na Cenu Josefa Škvoreckého a v roce 2010 dostala v rámci cen Magnesia Litera hlavní ocenění – Kniha roku. Román Pod sněhem se od svého vydání v březnu 2015 držel na předních pozicích celostátního žebříčku prodeje knih nepřetržitě po několik týdnů a stal se nejprodávanějším beletristickým titulem knižní distribuce Kosmas za rok 2015. Její knihy vyšly v překladech již v šesti zemích – ve Slovinsku, Polsku, Itálii, Bulharsku, Chorvatsku a Bosně a Hercegovině, práva jsou prodána také do Maďarska, Srbska a Makedonie.

 


 

Text: Adam Maršál, foto: Alžběta Jungrová

Zpět