Petra Ptáčková

Na západě letí barvy postkomunistické šedi
#Rozhovor
Zpět

Petra Ptáčková je krásná, úspěšná, bezprostřední, odvážná a úspěšná. Po její módě natahují ruce v New Yorku i v Tokiu. Je filmovou kaskadérkou, rozpustilou tanečnicí i obyčejnou holkou z ‘Čerňáku’, která se z cest těší za svou babičkou. Rozhovor s českou módní návrhářkou, v němž ani jednou nepadne slovo fashion. Nebo? Najde ho někdo?

 

 

Já to sice četl, ale když se ti teď dívám do očí, musím se ještě ujistit. Kolik že ti je?

Dvacet devět. Letos mi bude třicet. Asi čím míň spím, tím líp vypadám.

 

 

Vypadáš skvěle. Kolik toho naspíš, když moc nespíš?

Za poslední dva roky života mám průměr pět hodin na noc.

 

 

Víc nic?

Pak už se budím. Ani mi to nejde, protože už nechci ležet v posteli.

 

cmyk_TM_PTACKOVA_4442 ret

 

O čem přemýšlíš, když se probudíš?

Jak se probudím, moje myšlenky jsou dost často spojený s mojí prací. Hodně expererimentuji, a tak přemýšlím o různých způsobech začištění nebo nad pleteninami. Otevírá se mi úplně nová dimenze v podobě pletenin s tkaninami, pletenin s membránou…

 

 

Vůbec nevím, o čem mluvíš…

To jsou naše oborové věci, kdy řešíme funkčnost materiálů se dvěma vrstvami a tak dále. Jsme nastupující generace návrhářů s pleteninami, která to pořád musí někam posouvat.

 

 

Od října žiješ v Itálii, kolik jsi za tu dobu převzala italských návyků?

Strašně mě ovlivnil způsob, jak vnímají jídlo – jako něco, co lidi spojuje. Dám příklad. Když nekouřím a nejdu s kamarády ven, tak přicházím o část momentu právě proto, že s nimi nesdílím ty jejich cigára. U Italů je jídlo něco extrémně podstatného. Žijí tím už od rána. Když děláte módu, pořád trochu nestíháte, protože máte různé deadliny, jste pořád pozadu a ve stresu, ale oni i při tom stihnou mluvit o tom, co si udělají k obědu, co měli, co budou jíst, jestli už mají hlad a kam půjdou… Už od osmi od rána řeší, co bude k obědu a po obědě zas to, co bude k večeři. Je to hezký.

 

cmyk_TM_PTACKOVA_4708

 

Italsky už umíš?

Na to, že jsem kromě buongiorno nedávala vůbec nic, to teď zní, jako kdybych mluvila skoro plynně. To je ovšem trochu na škodu, protože oni se svým přístupem na mě hned začnou mlít, jako mluví s rodilými Italy, a já přitom nemám žádnou slovní zásobu. Pokud jde o komunikaci s lidmi z manufaktury a takovými legendami, které byly u vzniku kolekcí od Martina Margiely až po Kenza a další velké návrháře, nikdo nemluví anglicky. Takže se musím snažit.

 

 

Taky se o tobě ví, že jsi zapsaná mezi filmovými kaskadéry u Filmky. Ještě pro ně děláš?

Se šéfem Láďou Lahodou jsem se dlouho neviděla. Natáčela jsem Child 24 nebo Světovou válku Z, kde hrál Brad Pitt…

 

 

Chceš v kaskadérství pokračovat?

Hrozně ráda, ale tomu se musíš věnovat. Musíš sportovat a mít své tělo pod kontrolou. V tom mají výhodu tanečníci. Mezi kaskadéry je spoustu kluků z různých bojových umění, kteří jsou dobře natrénovaní, ale zas třeba nechytí tak rychle choreografii. Já sama mám taneční průpravu, která mi to dost ulehčuje.

 

 

Pořád ještě tancuješ?

To jediné si pořád udržuji. A snažím se běhat. To je asi nejdostupnější pohyb. Je to děsná nuda, a když jsem viděla běhající lidi, tak mě to vůbec nelákalo. Těď běhám pořád – tedy vyjma dní, kdy se šije, protože pak se prostě šije.

 

 

Využíváš nějaké běžecké aplikace?

Stáhla jsem si do mobilu něco, co mi měří vzdálenost a průměrnou rychlost. Docela mě  to baví, protože mě to posouvá, je to takový motivační, lepší čas, víc kilometrů…

 

 

Je ještě něco, čím ti mobil usnadňuje život?

Určitě, protože hodně cestuji, mám několik domovů a spoustu věcí řeším spontánně na poslední chvíli. Vím, že teď ve středu musím letět do Itálie, ale ještě jsem se ani nedívala na letenky. Vím, že to musí nějak vyplynout, že tam ten den musím být, ale do toho mi mohou skočit jiné věci. Stává se, že přiletím do New Yorku a nestíhám ani zařizovat, kde budu spát a kontaktovat kamarádku, u které zůstávám. Najednou jsem tam, jsem unavená a k tomu je deset večer. Nedokážu si představit, že bych neměla telefon – to by byl hodně velkej průšvih. Pomáhají mi Mapy Google a chtě nechtě i sociální sítě. Spousta lidí dneska reaguje na Facebook.

 

 

Používáš je, abys byla vidět?

Spíš přes Facebook i dost komunikuju. Pořád mi to přijde trošku neprofesionální, protože to vnímám pořád hlavně jako pro zábavu, a ne pro práci. Ale lidi to tak dělají.

 

 

Jako Češka ses dokázala prosadit na mezinárodní úrovni. Jakou má podle tebe česká móda ve světě zvuk?

Dobře vnímáni jsme třeba v Japonsku, kde se mi prodávají věci. Nevím, jestli je to zrovna kvůli módě, ale hodně si tam cení českého designu, filmu a animace. Jsme známí i tím, že jsme šikovní na sklo a porcelán. Už předem si tak dělají obrázek, že když je něco z Česka, může to být zajímavé. Ale módní trendy se sunou do zemí, jako je Rusko nebo Ukrajina. Mě osobně móda tamějších designérů zrovna ze židle nezvedá. Není to pro mě nic vzrušujícího, dokonce se mi to spíš nelíbí, protože jde o módu, kterou jsem vnímala kolem sebe v Praze na Černém Mostě, kde jsem vyrůstala – lidi, co nic neřeší a vyjdou ven s gumovýma sandálama, k tomu mají hrozný triko a šusťákovku tří barev. Přesně tohle teď běží na přehlídkových molech v Paříži. Mně to přijde absurdní.

 

 

Co tě zvedá ze židle?

Většinou ne móda. Asi hudba. A talent lidí, kteří umí hýbat se svým tělem. To je pro mě nepochopitelný.

 

 

Jak ses tedy vyskytla u módy?

Dost často si pokládám tu samou otázku. Asi  proto, že je to pro mě výzva. Cokoliv, co je pro mě neprozkoumaný, čemu nerozumím, mám z toho obavy nebo se mi to i trochu příčí a je to proti mému stylu, volá po tom, abych do toho skočila. Když není kolem někdo jiný, kdo by mě vyhecoval, udělám to klidně sama. Pak tu věc dělám s vášní a zapálením. Je to pro mě dobrodružství.

 

 

Všechna umělecká odvětví ovlivňuje digitalizace. Fotí se na digitál, kreslí se na tablety, muzika se skládá v compech. Jak moc ovlivňuje digitalizace tvoji profesi?

Dějí se velký změny. I do módy teď nastoupil velký boom 3D tisku. Přišla s tím návrhářka Iris Van Herpen, což je neskutečná nizozemská inovátorka. Celé šaty dělá v 3D tisku. Já ale nevěřím, že bychom byli tak daleko, aby to bylo uplatnitelné v módě. Myslím, že by byla škoda přijít o lidskou ruku. Móda je specifická v tom, že jde o umění, které se nepověsí někde za zeď, ale nosíš ji na sobě a žije s tebou. Vytváříte spolu nějaký příběh. Začíná tím, že si koupíte novou bundu. Víte, co jste spolu zažili, kde všude jste byli, kde vám upadla, kdo jiný ji měl na sobě, kolikrát vás polili vínem nebo pivem. Kdyby taková věc vypadla ze stroje, nevím, jestli by byl ten prožitek stejný. Pro mě asi ne.

 

 

Jak ale o tom mluvíš, jdeš vlastně proti tomu, co děláš. Módní návrháři nám přeci neustále přinášejí novinky, a ty radíš, abychom si nechávali věci s příběhem. Jak to tedy je?

Jsem určitě zastáncem toho, že se nemají kupovat kvanta hadrů. Naopak si myslím, že je rozumný si koupit jednu věc a nějakou delší dobu si s ní prožít. Proto dělám své věci variabilní. Moje hadry mají hodně podob a obsáhnou víc trendů. Sama na základě trendů netvořím a každá věc je díky tomu nadčasová. Když máte po nějaké době pocit, že jste společný zážitek vyčerpali, přijdete na jinou možnost, jak si tu věc obléct, aby to vypadalo jinak.

 

 

Teď se pouštím na neprobádanou půdu – děláš módu na přehlídková mola nebo i na nošení?

To je dobrá otázka. Snažím se najít nějaký střed. Čím dál víc se to snažím vyvažovat. V obou krajních případech jde o extrémy. Když jsem dělala věci čistě na nošení, najednou jsem to nebyla já. Mě neuspokojuje dělat jenom věci, které půjdou do obchodů. Jak řekl David Bowie v jednom rozhovoru – když umělec vytváří něco jenom za účelem, že to půjde do nějaké konkrétní galerie a tam se to bude prodávat, je to většinou piece of shit. Prostě to nefunguje. Už samotný záměr není dobrý. Když si otevřu restauraci se záměrem vydělat prachy, dost možná to nebude ono. Restaurace je od toho, aby do ní lidi rádi chodili, užívali si ji a měli to tam rádi. Samozřejmě je mocný pocit, když se lidi ptají, kde si moje věci můžou koupit a kolik to stojí. Ale současně je pro mě důležité udržovat si v tom uměleckou stránku. Jinak bych to vůbec nedělala. Nejsem a nikdy nebudu návrhářka, která dělá jenom užitkovou módu.

 

 

Jak dlouho trvá proces od nápadu do realizace?

U mě to nemá žádná pravidla, je to totální chaos. Možná, kdyby se někdo díval zvenku, tak by poznal nějaký rytmus, který se opakuje. Vždy to začíná nápadem, který se rodí dlouho. Ale negoogluji a nedělám si Pinteresty, jak je u designérů a studentů zvykem. Já potřebuji skutečné prožitky a to je časově náročné. Když už mám nápad v hlavě, musím ho posunout dalším lidem – kresbou, malbou, často dělám koláže. To zabere také dost času. Je třeba udělat to tak, aby mi švadlena rozuměla. Návrhář je sice nejvyšší pozice, ale bez lidí kolem by neznamenal vůbec nic. Pokud chceš rozjet značku a dělat kolekce, tak to sám neuděláš.

 

 

Petra Ptáčková – když o tom tak přemýšlím, umělci si dávají různé pseudonymy a ty máš krásné české jméno. Bude to i tvá značka?

Asi jo. Souvisí to i s tím, jak jsou dneska vnímaní návrháři z Česka. V Paříži na české návrháře reagují velmi hezky. To, co se děje na Ukrajině, nahrává všem z Eastern Europe. A oni nás počítají do Východní Evropy. Nahrává nám to stejně jako všemu políbenému postkomunismem, i když je to pro mě nehezké – paneláky, šeď a ty strašné barvy, co se nosily – to všechno je teď hrozně dobře vnímané. I to moje blbý jméno, který osobně neshledávám zajímavým, nebo zvučným, oni vnímají jako super. Vždyť to ani nemůžou vyslovit! Ale je to asi jedno. Já taky neumím vyslovit japonské návrháře. Ale přijdou mi zajímaví, protože jsou exotičtí.

 

 

V módě se střídají trendy – jednou se ženské křivky zvýrazňují, jindy zase schovávají. Na jaké vlně jsme v téhle chvíli?

Nevím proč, ale já z nějakého důvodu sdílím japonskou estetiku. Od toho se odvíjejí formy střihů a tvarů. Když se bavíme o křivkách a o tom, jak ukazovat ženu, aby byla ženou, ideál krásy vidím v něčem jiném, než je zvykem tady u nás. Moje věci jsou často plandavější, volnější a klíčovým slovem je pro mě komfort. I dobře vypadající módní věci můžou být pohodlné. V životě bych nedělala korzety nebo střihy na tělo na jednu velikost. To mi přijde hrozně omezující. Když jsem japonskému agentovi říkala, že moje kalhoty v sobě mají tři velikosti a jsou pro muže i pro ženy, byl nadšený s tím, že se to bude snadněji prodávat. Ženy ale nyní vnímám více žensky a už bych je nedávala do takových pytlů. Snažím se na to ale jít rafinovaně, ne prvoplánově, že bych ženu stáhla do pásku nebo jí udělala v úpletu upnuté šaty.

 

 

Na čem teď pracuješ? Kde naši čtenáři uvidí tvoje věci?

Nejbližší cesta je vždycky web, na kterém teď musím ještě zapracovat. Budu spouštět e-shop. Chci, aby bylo srozumitelné, že Ptáčková taky dělá i prodejné a nositelné hadry. Některé z nich jsou i cenově dostupné (smích). Lidi mi často píšou přes Facebook nebo na mail. Mám ráda osobní přístup. Ráda si buduji komunitu a dávám lidem najevo, že si jich vážím jako zákazníků. Proto se teď snažím řešit, abych byla dostupná i tady v nějakém kamenném obchodě nebo showroomu.

 

 

Protože hodně cestuješ, je něco, co se snažíš stihnout, když se vrátíš domů do Česka?

Vždycky se hodně věnuji rodině. V tom shonu mi chybí okruh mých nejbližších a já mám štěstí, že mi je moje rodina takhle moc blízká. Hodně času trávím s babičkou, s mámou, s bráchou, s tátou a vesměs svými starými kamarády. Ti mě vždycky navrátí do takovýho příjemnýho normálu, že ze mě nebude fashion spratek. Tyhle lidi, co jdou na pivo za dvacet třicet korun, ty já miluju. To jsou pro mě skuteční kamarádi. Ty se vždycky snažím stihnout.

 

 

PETRA PTÁČKOVÁ (29) je doma v Paříži, v Praze, v New Yorku, stejně jako v Miláně. Ráda cestuje nejen po světě, ale také ve své fantazii. Do módy přenáší příběhy svých fiktivních pohádek. Svůj styl popisuje výrazem ‘magický realismus’ a své věci popisuje jako umění, které se dá nosit. Její práce byly publikovány ve stovkách módních časopisů včetně několika edicí Vogue, byla mezi výběrem Vogue Talent Spotlight 2015 ve velkém zářijovém vydání. Je pravidelně zvána na akce Mercedes Fashion Week v Praze, v Berlíně, v Amsterdamu, v Kyjevě nebo v Madridu. Sportuje, je vyhledávanou modelkou a každý, kdo ji zná, vám řekne, že má neskutečný taneční talent.

 

» petraptackova.com

» instagram.com/petraptackova/

 

 


 

text: Adam Maršál, Foto: Alžběta Jungrová

 

Zpět