Kateřina Falk

Fyzika je elegantní disciplína
#Rozhovor
Zpět

Její obor je tak specializovaný, že na světě je jen pár míst, kde může působit. V současné době pracuje na projektu ELI Beamlines v Dolních Břežanech u Prahy, kde vzniká laboratoř s nejsilnějším laserem na světě. Díky němu je schopná v laboratoři vytvořit husté plazma, které se nachází například uvnitř Jupitera nebo Slunce. S přední českou vědkyní jsme se bavili o tom, proč se díváme divně na holky, co se zajímají o přírodní vědy, i o tom, co by se dalo udělat s českým vzděláváním, abychom neuvízli v minulosti.

 

Když se řekne laser, člověk si vybaví Hvězdné války, kde se všichni kosí laserovými střelami. Můžeme si tak nějak podobně představit i vaši práci? Jste princezna Leia Organa české vědy?

Kéž by, to by byla větší sranda! I když ona je to sranda i tak. První problém s Hvězdnými válkami je ten, že my ve skutečnosti lasery nevidíme…

 

To je ale škoda…

Aby byl laser vidět, museli bychom ho namířit přes nějaký mlhostroj. Ale tam by se zas špatně dělaly experimenty, které musejí probíhat výhradně ve vakuu. V normálním prostředí by takhle silný laser ionizoval vzduch. Doslova by nám do něj propálil díru a to by nebylo moc užitečné.

Hrozí vám při práci s laserem nějaké nebezpečí?

S ohledem na zrak jsou při práci s laserem spojená velká rizika. Zejména u výkonnějších laserů člověk musí být opatrný. Pracujeme se speciálními laserovými brýlemi, které fungují spíš jako barevné filtry, nějaké světlo připouštějí, ale ne v barvě laseru, se kterým pracujeme. Kromě toho při ostřelování těžších prvků hrozí, že je aktivujeme a unikne radiace. Laserem se proto střílí výhradně ve vakuové komoře v odstíněné místnosti, kde nikdo není. Experiment proběhne během několika nanosekund a pak už zas nic nehrozí.

 

cmyk_TM_FALK_2

 

Máte piercing v obočí. Je to ve vědě normální?

Vědec je stejné individuum jako kdokoli jiný ve společnosti. Znám vědce, kteří jsou dredatí, potetovaní od hlavy k patě, a pak znám ty, co si neoblečou nic jiného než modrou košili a motýlka. Každý jsme jiný. Já jsem například heavymetalistka.

 

Ale? Stihla jste letošní festival Brutal Assault?

Byla bych se zúčastnila moc ráda, ale nevyšlo mi to. Snad příští rok.

 

Jaké kapely máte nejraději?

Jsem hodně trashová. Poslouchám Sepulturu, Slipknoty – na těch jsem byla třikrát – Arch Enemy nebo Fear Factory.

 

Znamená to, že v civilu vás uvidíme v černém?

Byly doby, kdy se o mě matka bála, protože jsem ze studií v Anglii jezdila domů s kufrem, kde byly jenom černé věci, občas něco červeného. Poslední dobou se ale mé oblékání trochu rozšířilo. Ale když přijdeme na nějaký koncert nebo festival, tak jo – vezmu si metalové tričko a rozpustím dready.

 

Jak hodně používáte mobil? Je třeba nějaká aplikace, která by vám pomáhala v práci?

Moje nejoblíbenější aplikace v mobilu je svítilna. Ve vakuové komoře si často potřebujeme na něco přisvítit nebo udělat stín, což normálně děláme baterkami, ale zjistila jsem, že baterka na kolegově smartphonu HTC je hodně silná a naprosto perfektní, i když je úplně malinkatá.

 

Čím byste mladé studenty nalákala, aby se více zajímali o fyziku?

Fyzika je krásná v tom, že vysvětluje veškeré jevy kolem nás. Je úplně jedno, jestli se zaměřím na to, jak funguje světlo, jak jede auto nebo co drží letadlo ve vzduchu. Fyzika je obor, který je schopen na všechno odpovědět. Dokonce i na otázky biologických procesů, protože i chemie je stejně založená na fyzice. Je to nejzákladnější vědecká disciplína, která vysvětluje, jak funguje svět. Také se mi líbí, jak je krásně logická.

 

Z jakého důvodu jste si ji vybrala vy osobně?

Já mám neuvěřitelně špatnou paměť a ve fyzice si člověk nemusí skoro vůbec nic pamatovat, protože je to matematický systém. Když se už na samotném začátku naučíme myslet správně logicky a kriticky, je to to nejpřirozenější, co máme. V tomhle ohledu je fyzika elegantní disciplína. Už když jsem byla dítě, tak mě tohle zaujalo.

 

Proč se o přírodní vědy zajímá tak málo dívek?

To je složitá věc. Poslední dobou jsem se touto otázkou začala intenzivně zabývat a přišla na to, že v řadě zemí se přírodním vědám věnuje víc holek než kluků. Během svého působení v zahraničí jsem pochopila, že je to primárně o tom, jak jsme vychováváni od malička.

 

Co řekli vám, když jste se někde poprvé zmínila, že vás zajímá fyzika?

Každý na to – holka a fyzika? Když vám tohle řekne v osmi letech pět lidí po sobě, začnete přemýšlet, jestli nejste nějaká špatná. V naší kultuře máme velmi silně zakořeněno, že technické věci jsou pro kluky, takže klukům kupujeme autíčka a lego, kdežto holkám růžové barbíny. A když holka náhodou řekne, že ji baví něco technického, všichni se nad tím budeme tak dlouho podivovat, až to tu holku raději přejde, než aby čelila každodenním údivům svého okolí a zrazujícím komentářům.

 

cmyk_TM_FALK_1

 

Máte pocit, že se to zlepšuje?

Obávám se, že se to zhoršuje. Podívejte se na marketing firem, které zjistily, že na jedné hračce můžou vydělat dvakrát, když ji udělají ve dvou různých barvách – jednou pro kluky a podruhé pro holky. Stačí stejnou věc udělat růžovější a přidat na ni pár glitrů a hned jde na trh o 20 % dráž. Je to celosvětový trend. Když se podívám na Česko, tak v 90. letech u nás bylo 30 procent programátorů ženy. Dneska je to deset. Procenta jdou dolů a je to šokující.

 

Dá se s tím něco dělat?

V naší kultuře o to ani není zájem. Připravuji vzdělávací programy, mentoringy a přednášky a vidím, jak se zájmy posluchačů mění s věkem. Čím je publikum mladší, tím je lepší, protože ještě není načaté společenskými normami. Když přednáším předškoláčkům, všímám si, že si neberou servítky. Všichni se na všechno ptají, všechno je zajímá a je úplně jedno, jestli je to holka, nebo kluk.

 

Jak reagují ti starší?

Kolem deseti let věku už je vidět, že se holky trochu víc bojí a drží se víc zpátky, ale přeci jen jsem žena, takže se nakonec osmělí. Pak přijdou gympláci a tam už je to skoro úplně zabité. Holky se už nezeptají a pak se za mnou staví samy, úplně potichoučku, aby je nikdo neviděl, a svěřují se, že je to také zajímá. V určitém věku se vybuduje psychický strach, bariéra, která holky limituje.

 

Tradiční společnost by třeba řekla, že je to přirozený proces, který dívky připravuje na role matek…

To je další obrovský rozdíl, kterého jsem si všimla mezi zahraničím a Českem. Tady se mě holky vždycky ptají, jestli je možné mít rodinu a dělat vědeckou práci. Zatímco u nás je to skoro neslučitelná představa, ve Švédsku by nikoho nenapadlo, že by to mohl být problém, protože rodičovství je sdílené rovným dílem. V Česku máme hodně diferencované rodinné role, kdy je maminka víc doma a po šesti – až osmileté pauze může těžko doufat, že se vrátí k nějaké vědecké práci.

 

Když se řekne vědec, člověk si představí roztržitého člověka, který létá hlavou v oblacích a tady na zemi pořád o něco zakopává, něco ztrácí… Jak to máte vy?

Já jsem technicky založený člověk, takže většinu oprav praktických věcí doma zastanu já. Jsem zapomnětlivá, to teda jo, ale roztržitá asi jako každý normální člověk, když o něčem intenzivně přemýšlí. O vědcích, kteří se zabývají fyzikou, jsem zjistila jednu zajímavou věc – skoro každý je horolezec.

 

Vy také lezete?

Na lezení nejsem úplně nejlepší. Ráda chodím po horách a celá rodina žijeme hodně outdoorově. Teď jsme byli na mořských kajacích a bylo to super.

 

Studovala jste ve Skotsku a v Londýně na Imperial College, doktorát jste získala na Oxfordu a na stážích jste byla po celém světě, takže máte možnost srovnávat. Který vzdělávací systém podle vás funguje nejlíp?

Co se týká základního školství, za nejlepší považuji skandinávský model. Chybí tam typicky české biflování a náš autoritativní režim. Mají málo zkoušek a dokonce nemají ani maturitu, ale zároveň jde o velice kreativní systém, kde jsou žáci motivováni, aby se sami aktivně zajímali o vyučovaný obor. Vše probíhá formou diskuse.

 

Co když to přece jen někoho nebaví?

Můj švagr je učitel fyziky na gymnáziu ve Švédsku v Göteborgu a mě úplně fascinuje, že děcka jdou ráno do školy rády, baví je to, diskutují s učitelem – dokonce o té fyzice. A když učitel vidí, že to nějakou třídu nezajímá, snaží se najít jiný způsob, jak si k žákům najít cestu. U nás by takovou třídu nechali propadnout. Tam ne. Vědí, že z těch dětí třeba nebudou vědci, ale chtějí, aby si z toho něco odnesly.

 

Jak to žákům pomůže v normálním životě?

Když vyjdou ze školy, nejsou to lidé, kteří by šli jenom za tituly. Nedělají vzdělání pro vzdělání. Zajímají se o svět a jsou schopní kriticky a kreativně myslet, což mnohé jiné systémy nedokáží.

 

Kdybyste měla možnost stát se na den ministryní školství, co byste změnila?

Musela bych razantně přepracovat systém a dát učitelům větší volnost. Hlavně bych povýšila učitelskou profesi na respektovaný obor, aby přestalo platit české: „Kdo neumí, učí.“ U nás jsou učitelé podhodnocení a mnohdy po deseti letech rezignují a utíkají. Nebo jsou zahořklí a v rámci osnov toho moc neudělají. Vzhledem k tomu, že skandinávský systém je desítky let otestovaný a víme, že funguje, myslím, že by nebylo špatné ho alespoň zčásti okopírovat.

 

KATEŘINA FALK (32) Česká specialistka na výkonné lasery má doktorát z Oxfordu, pracovala v Národní laboratoři v Los Alamos v USA a v současné době se podílí na projektu nejsilnějšího světového laseru v ELI Beamlines v Dolních Břežanech. Poslouchá metal, leze po horách a čte sci-fi od Isaaca Asimova. Její manžel Bose Falk pochází ze Švédska, Kateřina s ním má dceru Tatianu.


Text: Adam Maršál, foto: Alžběta Jungrová

Zpět