DOBRÉ RÁNO, VIETNAME!

#Sport a pohyb
Zpět

Simon Hilton je britský občan, který už téměř 18 let žije v Praze. Poté, co odešel z místa art directora v jednom velkém vydavatelství, neměl pocit, že by se měl okamžitě pustit do další práce. Naložil své kolo a odletěl do Hanoje s tím, že na něm pojede až do Ho Či Minova města. Nakonec z toho byl výlet o délce 3 000 km přes Kambodžu a Thajsko. „Vedle kola se jako nejspolehlivější společník ukázal můj mobil s Google Maps,“ říká Simon, který všechny fotky pořídil na svůj iPhone 6.

 

Simone, vypadá to, že jste se vrátil z největšího výletu svého života. Jak jste přišel na takový nápad?
Před dvěma lety jsme spolu s mou přítelkyní Sylvou strávili skvělou dovolenou ve vietnamských letoviscích Hoi An a Hue. Na den jsme si půjčili kola a projeli okolí. Během přejezdu vlakem mezi městy jsem si všiml cyklisty s plně naloženým vlečným vozíkem, který jel navzdory dešti. V tu chvíli mě napadlo, jaké by to asi bylo projet celým Vietnamem. To jsem ještě nevěděl, že za dva roky pojedu po téže silnici v dešti a bude mě míjet stejný vlak.

 

Co všechno jste s sebou vezl?
Úplně všechno, co mě napadlo. Ba ne, nevezl jsem stan. Ubytování se dá najít úplně všude. Všechna zavazadla jsem měl upevněná na nosičích – dvě brašny vepředu a jeden batoh vzadu. Pro lepší viditelnost jsem měl na sobě reflexní žlutou vestu a červené tretry. Na řídítkách jsem měl GPS navigaci, mobil a nějaké malé jídlo. Vždy jsem měl s sebou dvě velké láhve s vodou. Celé kolo vážilo 25 kilo, aby se dalo poslat letecky. Příště si toho určitě vezmu méně.

 

Kolik kilometrů jste denně ujel?
Z Hanoje do Ho Či Minova města jsem to zvládl za 13 a půl dne a moje GPS ukazovala 1 790 kilometrů, to je 132 kilometrů na den. Nejvíc jsem ujel 190 v den, kdy mi foukal vítr do zad. Nikam jsem se ale nehnal, vždy jsem našel cílové město, do kterého se dalo do odpoledne dojet, abych měl i čas na prohlídku.

 

Jací jsou vietnamští řidiči ve vztahu k cyklistům?
Obecně jsou tolerantní, ale byl jsem svědkem jedné vážné nehody, kdy bylo jedno děcko sraženo velkým náklaďákem. Na kolech a na skútrech dojíždí do škol většina dětí a doprava pro ně představuje velké riziko. Kromě náklaďáků a autobusů na silnicích naštěstí není mnoho aut, protože auta jsou pro místní obyvatele velmi drahá. Hlavně na severu byl provoz stejně velmi hustý. Jak hodně byla pro vás cesta náročná? Po několika dnech mi už nepřišlo sto kilometrů
na jeden zátah jako problém. Až na oblast kolem Da Nangu nebyly nikde ani žádné kopce a i tady se daly projet devítikilometrovým tunelem. Ale samozřejmě jsem nějaké to kilo shodil.

 

i7 i1 i5

 

Byli lidé překvapení, když viděli Evropana na kole?
Celou cestu na jih jsem neustále potkávalděti, které na mě volaly „Hello mister!“ a chtěly se bavit. Jednou se ke mně asi na padesát kilometrů přidali dva studenti na tandemu a i přes neskutečnou bouři jsme si za jízdy skvěle popovídali. Myslel jsem, že potkám víc cestovatelů, jako jsem já, ale za celou dobu jsem narazil jen na tři lidi.

 

Jaké to bylo na cestě s počasím?
Sever Vietnamu je chladnější a víc se podobá klimatu, jaké máme v Evropě. Během tří dnů mě pronásledovala tropická bouře. Směrem na jih bylo čím dál tepleji a u Ho Či Minova města už bylo vedro skoro nesnesitelné. Vyjížděl jsem v šest, abych ujel co nejvíc kilometrů a kolem oběda už byl v cíli, abych nemusel šlapat v nejvyšších denních teplotách. Každých deset kilometrů jsem se nutil pít, ale i tak byla dehydratace opravdu velký problém.

 

Potkaly vás nějaké nemoci?
Jen první slunečný den jsem se zapomněl namazat opalovacím krémem a spálil jsem si ramena, ruce, uši a nos. Hodně to bolelo
a dodnes je to vidět.

 

Podle čeho jste se navigoval?
Vezl jsem s sebou velkou skládací mapu kvůli orientaci a plánování. K navigaci jsem měl na řídítkách cyklocomputer Garmin 800 Edge a na ruce hodinky Garmin Forerunner 910 GT pro záložní počítání ujetých kilometrů. Ale velkým překvapením pro mě bylo, že Mapy Google, které jsem si stáhl do svého mobilu, byly mnohem přesnější a praktičtější než všechny věci od Garmina. Bohužel telefon jsem kvůli kapacitě baterky nemohl používat celý den. Kdybych si měl vybrat jednu věc, příště bych si vzal jenom mobil a nějaké dobíjecí zařízení.

 

Byla to velká úleva, když jste dojel do cíle?
Úleva? No vůbec. Ale měl jsem pocit zadostiučinění, když jsem při vjezdu do města viděl mrakodrap Bitexco Financial Tower.

 

i1 i7 i5

 

Ale vaše cesta nakonec neskončila v Saigonu, že?
Zpáteční letenku jsem měl z Bangkoku, tak jsem se tam rozhodl dojet na kole a vydal jsem se ke hranicím s Kambodžou. V zemi nikoho mezi Vietnamem
a Kambodžou jsem píchnul a kolo jsem opravoval za dozoru celníků a vyjevených kolemjdoucích. Trvalo mi dva další dny, než jsem dojel do hlavního města Phnompenhu, kde jsem strávil pár dní. Potom jsem pokračoval do Siem Reap, abych si prohlédl proslulé chrámy Angkor Vat. Je to neskutečné místo a jednoznačně zlatý hřeb celé mé cesty. Pak už jsem zamířil do Thajska a konečně si dopřál odpočinek. Celkem jsem najel skoro 3 000 kilometrů.

 

Jak jste si užil místní jídlo?
Ve Vietnamu je jídlo skvělé, ale za pár dní člověka začnou nudle a polévky pho nudit. Po dvou týdnech jsem oslavil svůj příjezd do Saigonu meníčkem v McDonaldu. Ve velkých městech v Kambodži nebyl s jídlem problém. Ale na cestě a v menších městech to byla tragédie. Pečené želvy, nakládané ploštice a zvířecí vnitřnosti byly v podstatě jediným jídlem, které se dalo koupit na cestě do Phnompenhu. A Thajsko? To je opravdový kulinářský ráj proslulý výbornými a navíc i zdravými jídly.

 

i1 i7 i5

 


 

Text: Adam Maršál, foto: Simon Hilton

Zpět