Anna Marešová: Mobil je pro mě nástroj číslo jedna

#Rozhovor
Zpět

Česká designérka, která získala renomé díky svému originálnímu vibrátoru. Kde bere inspiraci a jak jí jako mladé podnikatelce funguje její firma Whoop.de.doo?

 

Vzpomněl jsem si na knížku Beautiful You od Chucka Palahniuka o podnikateli, který prostřednictvím erotických hraček ovládl všechny ženy na světě. Napadlo vás někdy, že máte takovou moc?

To mě nenapadlo. Ale párkrát jsem si uvědomila, že se lidem dostávám do ložnic a že jsem třeba předmětem intimních debat. Občas mě dojme, že sem někdo volá s důvěrným dotazem. Ženy k nám mají důvěru a já si toho hrozně vážím. Naše kuličky jsou na posílení pánevního dna a k nám chodí třeba i ženy nad šedesát. Není to jen pro mladé holky a srandy. Spolupracujeme s gynekoložkou Petrou Vrzáčkovou, a když mají naše zákaznice nějakou otázku nebo problém, konzultujeme jej s ní. Zrovna včera nám volala jedna paní a ptala se, zda si kuličky může vzít do letadla.

 

A může?

Do kabelky ano, ale tím, že to má uvnitř železnou kuličku, rentgenem by neprošla (smích).

 

Když se řekne Anna Marešová, každá žena si řekne: „Jo, to je ta od těch vibrátorů!“ Neštve vás to spojení?

V době, kdy se o tom hodně mluvilo a já to ještě neměla hotové, tak to pro mě byl stres. Vyvolávalo to ve mně pocit zodpovědnosti, že svůj projekt musím dotáhnout. Nakonec přes všechny schůzky s investory jsem se rozhodla jít do toho projektu sama a udělat to po svém. Stojím si za designem Whoop De Doo. Pracuji s tou značkou, což je jiná práce než designérská. Ani nejsem ten čistý designér, který od rána do večera sedí a kreslí, takže je to pro mě zábavné. S Lukášem Musou teď třeba vymýšlíme video. To mě strašně baví. Značku jsem si vymyslela, abych si mohla hrát, a je to skvělé.

 

cmyk_TM_MARESOVA_3

 

Co znamená Whoop De Doo?

Našla jsem ho v jednom slovníku. Věděla jsem, že nechci, aby se to jmenovalo Clean ani Pure. Podobných názvů je milion a ani pak nevíte, co to je. Chtěla jsem zvukomalebné slovo. Našla jsem britský výraz, který se používá, když je někde nějaké pozdvižení – whoopdedoo. A někde jsem ještě zjistila, že to může znamenat i „řádit“. Investoři chtěli název změnit s tím, že je těžko zapamatovatelný. Chtěli něco jako Pleasure, ale já jim oponovala, že názvy, které se těžko pamatují, jsou výrazné a lidi si je zafixují. Když nám dělali krabice, tak mi volala paní a říkala: „Tak to tu máme pro to vaše Vůpídůpí.“ (Smích.) Pro anglofonní země je to úplně v pohodě. Dokonce jsem zjistila, že Američanům se to líbí víc než Britům. Nedávno mi to jedna Američanka chválila.

 

Jak jde byznys?

Řekla bych, že se to pomaloučku zvedá. Teď máme nasazenou novou formu na vibrátor, která by měla mít větší kapacitu. Doufám, že se to teď zkraje podzimu rozjede. Dosud jsme dokázali vyrábět tak dvacet vibrátorů za směnu, což nestačilo pokrýt poptávku. Konečně budu moct oslovit další distributory. Moje vize je mít prémiovou značku, která se vyváží do celého světa.

 

Vzpomínám si, že když kamarád začal vyrábět obleky a košile na míru, zkoušel české firmy, aby podpořil české výrobce, ale nakonec se kvůli nepružnosti musel stejně obrátit na Asii. Kde vyrábíte vy?

V Číně už jsou schopní vyrábět kvalitní věci, ale já bych tam dělat nechtěla, protože mám technologii, na kterou jsem si sama přišla a chci si ji chránit. Na druhou stranu vyrábět v Čechách je těžká disciplína. Na komponenty teď máme padesát dodavatelů. Za každým musíte jet a je jedno, jestli je to kus plíšku, nebo zalévání do silikonu, což je asi největší problém. V Česku jsou na to dvě fabriky a je těžké je přesvědčit, aby o to měly vůbec zájem, když děláme tak malé série. Mám vysoké nároky na kvalitu a někdy je to boj. Jednu chvíli jsem byla dokonce v situaci, kdy jsem si myslela, že to snad zavřu. Říkala jsem, že už nemám sílu se s někým dohadovat, že oni to vlastně snad ani dělat nechtějí. Bylo to v době, kdy jsem sháněla investice prostřednictvím crowdfundingové kampaně na nový produkt. Peníze jsem už měla z více než poloviny utopené ve vývoji, který se nedařil. Říkala jsem si: „No jo, ale ty sis fakt vymyslela něco, co neexistuje, a teď se na to musí přijít.“ To byly těžké momenty.

 

cmyk_TM_MARESOVA_2 ret

 

Jak ta kampaň dopadla?

Dopadla dobře, na Indiegogo jsem vybrala milion korun, ale stejně jsem si musela vzít půjčku. Vždycky, když do něčeho jdu, zjistím, že jsem to mohla udělat jinak. Došlo mi, že Češi nechtějí nakupovat na cizí platformě a že kdybych udělala sbírku na HitHitu, bylo by to jednodušší.

 

V čem jsou vaše výrobky lepší, než má konkurence?

Držím se své původní myšlenky dělat věci elegantní, čisté a kvalitní. Týká se to třeba kuliček. Před šesti lety, kdy jsem je vytvořila, na nich měli všichni různé vroubky. Teď už se také dělají hladké. Také vím, z jakého materiálu to je – jde o lékařský silikon z Německa. Nechala jsem si Státním zdravotním ústavem otestovat, že ten materiál je zdravotně nezávadný. Hygiena je pro mě strašně důležitá.

 

Je váš vibrátor v něčem originální?

Naše vibrátory jsou výjimečné tím, že jsou celosilikonové, a proto je jejich výroba náročná a drahá. Mají tři motorky v těle a dají se ohýbat. Když jsem zjistila, že nikdo nic takového nedělá, říkala jsem si, že je to zvláštní. Až pak jsem pochopila, že tím, jak se celá elektronika zalévá do silikonu, je to strašný vopruz (smích). Ale ten výsledek mi za to stojí. Ostatní to mají z kusu plastu a až pak silikonu. Anebo to mají celé z plastu potaženého nějakou šlupkou.

 

cmyk_TM_MARESOVA_1

 

Co vyvíjíte teď?

S Lukášem Musou teď řešíme Designblok. Připravujeme kolekci vibrátorů Musa Edition, pro kterou nám Lukáš udělal kresby. Každý kus bude originál. Mimoto jsme letos navrhovali dobíjecí stanici pro elektroauta, která je v industrializačním procesu.

 

K rozhovoru jste se fotila v klučičím oblečení. Oblékala jste se někdy sama jako kluk?

Nejsem ten typ holčičky, ani princezny. Jednou za rok si vezmu šaty a baví mě to, ale být v tom pořád neumím. Dávám přednost pohodlí, takže vlastně mám spíš blíž ke klučičímu oblečení. Kecky, džíny, tričko, to je pro mě ideál.

 

V Budapešti jsem si všiml, že mají moderní, asymetrické patníky, aby lidi neparkovali na chodníku. Zaujal vás nějaký podobný detail u nás v Praze?

V Karlíně u Křižíkovy jsem si musela vyfotit takový hezký obrubník. Podle mě by se takové měly dělat všude po Praze. Naopak mě štve, jak humpolácky se u nás opravují chodníky, jako třeba teď před La Fabrikou. Jenom se naleje asfalt a je to. Vždycky trpím, když vidím, jak se to zbastlí. Chápu, že se občas něco musí opravit. Proč se to ale neudělá jako v Londýně, kde mají velké dlaždice, které se snadno zvednou a zase vrátí. Takhle to mají třeba v Českých Budějovicích. Tam jsem si taky udělala fotku.

 

Vy si fotíte chodníky?

No, asi občas jo (smích)! Říkala jsem si: „Hm, to je tady takové londýnské!“ Kdyby se na chodníky dávaly velké kachle, byla by manipulace jednodušší.

 

Je ještě něco, co si fotíte na mobil?

Všímám si různých detailů. Už asi sedm let fotím věci, které někdo nechal na ulici nebo na zemi. Třeba ponožku na lesní asfaltce. Vždycky někam pospíchám, něco vidím a říkám si, že se na to vykašlu, ale většinou se vrátím, aby mě to nemrzelo. Jednou jsem vyšla před barák a bylo tam rozsypaných padesát rohlíků.

 

Vy teda asi koukáte hodně na zem. Čím to?

Občas se kouknu i nahoru (smích). Ale to asi, když přemýšlím. Když člověk pospíchá, tak asi kouká do země.

 

Je v mobilu něco, co vám pomáhá, když vymýšlíte nový tvar nebo nový design?

Mobil je pro mě určitě nástroj číslo jedna. Ale schůzky si píšu tužkou do diáře. V momentě, kdy si to zapíšu, si to také zapamatuji. Pro mě je důležité, že přes mobil můžu fungovat na mailu. Jinak se snažím mít co nejmíň komunikačních kanálů. Nemám ani nainstalovaného Messengera, takže když si chci na Facebooku přečíst zprávy, musím na komp. Někdy by se mi to hodilo, ale pak si říkám, že bych musela ještě cestou odpovídat na další zprávy. Stačí, že mám mail, textovky a telefon. Když mě někdo chce sehnat, tak mě sežene.

 

Každý designér má nějakou inspiraci. Někdo hledá v přírodě, jiný v industriálu. Kde hledáte vy?

Asi na zemi (smích). Já mám hrozně ráda staré věci. Víc mě inspirují šrouby a matky než příroda. Nevím, jak je to s inspirací, dělám věci tak, abych z nich měla dobrý pocit. Na přírodě mě fascinují věci, které fungují. Řešením inspirovaným přírodou se říká biomimikry. Nějací vývojáři se třeba inspirovali strukturou kůže, jakou má žralok. Má na sobě miniaturní, okem nepostřehnutelné taštičky, na nichž neulpívají bakterie. Takhle vznikla textilie, která se může používat např. ve zdravotnictví. Platí to i pro jiné věci, které má příroda zmáklé, jako např. suchý zip. Já se u svých věcí snažím, aby byly intuitivní. Třeba u vibrátoru jsem chtěla, aby na ovládání nebylo plus a minus, ale aby se dal ovládat jenom po hmatu. Inspirovalo mě Braillovo písmo.

 

Znám lidi, kteří by si domů v životě nevzali nic z Ikey. Jaký je váš vztah k designovému nábytku z dostupných obchodních sítí?

Myslím, že Ikea zachránila vkus hodně českým domácnostem, protože i když je to levný nábytek, navrhují ho designéři a je to na něm vidět. Mít nábytek z Ikea není ostuda. Samozřejmě je to velká korporace a asi bychom se mohli bavit na téma udržitelný rozvoj, protože to mi vadí spíš než to, jak vypadá. Přiznám se, že já sama mám od nich pár věcí, protože je jednoduché tam nakupovat. Ikea je poválečný koncept, kde se mělo dát rychle a levně zařídit domácnost, což funguje doteď.

 

Na vašich stránkách jsem našel návrh tramvaje. Máte vůči těm stávajícím nějaké výhrady?

Chtěla jsem ukázat, že tramvaj může vypadat jinak. Nemusí to být metro, které jezdí nad povrchem. Takový obří stroj se do centra nehodí. Současné tramvaje jsou těžké a kvůli tomu se musí neustále opravovat koleje. A třeba ty sedačky z překližky jsou ergonomicky nevyřešené. Člověk z nich při brzdění vyklouzává.

 

Co ještě se vám nelíbí?

V neklimatizovaných tramvajích se v létě ani nedá být, protože vyklápěcí okénka brání proudění vzduchu – tohle mi prozradil jeden inženýr ze Škodovky. Další věc je, že tramvaj je moderní, řidič má obří kabinu s padesáti kamerami, ale když přijede vozíčkář, řidič musí vystoupit a ručně vytáhnout plošinu. Je mi líto, že pomalu mizí skvělé tramvaje T3. Měli bychom si jich vážit jako doubledeckerů v Londýně.

 

ANNA MAREŠOVÁ je produktová designérka zaměřující se na průmyslový design. Vystudovala produktový design na Fakultě umění a designu na univerzitě v Ústí nad Labem a na University of Derby. Za svou bakalářskou práci Tramvaj pro Prahu získala v Lublani BIO award 2010. Její diplomová práce – sada erotických pomůcek pro ženy – získala Národní cenu za studentský design 2011 a vibrátor z této řady mezinárodní ocenění Red Dot 2016. Dvakrát byla nominována na Czech Grand Design v kategorii objev roku. V současnosti se věnuje udržitelnému designu, svému studiu Anna Marešová designers a značce Whoop.de.doo.


Text: Adam Maršál, foto: Alžběta Jungrová

Zpět