ADAM SEBASTIAN HELCELET

DESETIBOJ PEKELNĚ BOLÍ
#Rozhovor
Zpět

Právě teď má Česko nejlepší předpoklady navázat na svou skvělou desetibojařskou tradici Změlíka, Dvořáka a Šebrleho. Žhavým železem v ohni je pětadvacetiletý atlet Adam Sebastian Helcelet z Olešnice u Turnova, olympijský reprezentant z Ria, který sbírá cenné kovy na mezinárodních závodech. Jak těžké je zatnout zuby a dostat se mezi vícebojařskou špičku? Dá se vedle tvrdé přípravy stíhat i studium na vysoké škole nebo vztah s překážkářkou Denisou Rosolovou?

 

Olympiáda v Riu je za námi. Když vám atletům skončí olympiáda, je to, jako když my novináři máme po uzávěrce? Pohodička, Tokio daleko…

Sportovcům, kteří na olympiádě něčeho dosáhnou, se hodně změní život. Medaile člověka nakopne do úplně jiné sféry, ale může je to také hodně sejmout. Bylo hodně olympioniků, kteří uspěli, jenže pak už nepotvrdili a zmizeli. Přijdou zranění, povinnosti, novináři, show v televizi a najednou není čas soustředit se na sport. U mě tohle nebylo. Olympiádu jsem bral jako velkou zkušenost. V Tokiu už mě snad nic nepřekvapí. Po Riu jsem si dal volno a připravuji se na další vrchol, což bude letošní mistrovství světa v Londýně.

 

cmyk_Helcelet_3

 

Tys byl na olympiádě poprvé, takže můžeš dobře shrnout, jaký je rozdíl mezi hrami a všemi tvými dosavadními závody. Je to taková pecka?

Na první pohled se to neliší od mistrovství světa. V Riu dokonce ani nebylo na tribunách tolik diváků jako na MS v Pekingu. Je to ale jiné vším okolo. Všichni sportovci jsou v olympijské vesnici, potkáváte se na ulici, v autobusech, na tréninku… Je to fakt hrozně zajímavý, protože potkáváš osobně sportovce, s nimiž by ses normálně neviděl.

 

Potkal ses třeba s nějakým svým sportovním hrdinou?

Pro mě je největší hvězda můj soupeř Ashton Eaton, se kterým jsem se potkával pravidelně, ale už to tak nebude, protože skončil. Sportovce hodnotím podle osobní stránky. Jsou sportovci, kteří toho hodně dokázali a lidi je mají rádi. Jiní jdou přes mrtvoly. On takový nebyl, a proto si ho vážím.

 

V některých sportech jsou soupeři kamarádi, v jiných panuje ostrá řevnivost. Jak je to v desetiboji?

Desetiboj je úplně jiný než ostatní atletické disciplíny. Každý, kdo dokáže zvládnout všech deset disciplín, má naši úctu. Víme, že nejde jenom o to, porazit někoho pouze jednou. Někteří sprinteři se třeba nemůžou vystát a lidi to mají vlastně rádi, protože je to show. Možná to dokonce dělají naschvál. Ale nejsou to kamarádi, kdežto u nás vesměs ano.

 

Není ale jednodušší namotivovat se do boje proti skutečným soupeřům než proti kamarádům?

Mám svou filosofii, která funguje. Jakmile budu k někomu chovat zášť a nepřát mu, obrátí se to proti mně. Já musím závodit v klidu a soustředit se sám na sebe. Jakmile se začnu soustředit na soupeře, něco pokazím. Myslím, že to byla i filosofie Ashtona Eatona, který fandil svým soupeřům, a přitom jim strašně dával.

 

Jak se tahle filosofie projevuje u tebe?

Na posledním mistrovství Evropy v Bělehradě se mnou bojoval o třetí místo domácí Srb Michail Dudaš. O bronzové místo spolu soutěžíme už od roku 2011 – vždycky jenom my dva. Celou dobu se podporujeme, fandíme si, bavíme se spolu. Pak ale přijde poslední tisícovka, to znamená největší nervy. Jdeme za sebou a řekneme si – teď končíme, teď nejsme kamarádi. Znovu se obejmeme až po běhu. On byl navíc doma, před domácím publikem a tím to pro mě bylo náročnější.

 

Ale povedlo se. Jak vypadá tvoje oslava bronzové medaile?

Normálně nemám vůbec čas slavit. Medaili i účast na olympiádě jsem oslavil až v září po sezoně, kdy si můžu dát pivo. Na party jsem pozval všechny okolní vesnice. Všichni jsme si dali do nosu a byla to jedna z nejlepších oslav, co jsem zažil.

 

Kolik piv vydržíš?

Docela dost. Nebudu říkat kolik, ale i když nejsem zvyklej, dokážu to všechno rychle spálit.

 

S přítelkyní, překážkářkou Denisou Rosolovou, jste byli vyhlášeni jako nejvíc sexy pár české atletiky. Fotky Denisy se v bulváru docela točí. Jaký je to pocit, když v médiích neustále vidíš její zadek?

Neřeším to. Věděl jsem, že to tak bude, a byl jsem na to připravenej. Šlo o to, že jsme tak trochu provokovali v mrtvém atletickém období, kdy se nic neděje. Chtěl jsem také vědět, jak budou média reagovat, protože mi přijde, že je pro ně zajímavější psát o bulvárních tématech než o sportovních výkonech. Byl to test a vyšlo to takhle.

 

Poměrně dost jste vidět i na sociálních sítích. Pomáhá vám někdo s vytvářením obsahu?

Děláme si to sami. Já to tedy neřeším tolik jako Denča, která je v tom poctivější a má i více fanoušků. Nemám zas tolik času, abych se tomu mohl věnovat, a nejsem na tom zas tak závislej, abych fotil každou situaci a sdílel ji. Já na to nemám hlavu, abych přemýšlel, co se lidem bude líbit, abych měl víc lajků.

 

Na sociálních sítích a v médiích se objevujete jako pár. Nebojíš se, že když se budete jednou eventuálně rozcházet, tak vám to všichni dají sežrat?

Vidím, že jsme teď vnímáni jako pár. Takhle jsme se proslavili víc než jako jednotlivci. Ale to je prostě život. Musejí to snášet a umět se s tím poprat i známější lidé. Dá se to vypustit z hlavy, ale stejně na to musíš být připravenej. Nesmíš řešit všechno, co se o tobě napíše. Kdybych se měl hned ze všeho vytočit, tak se zblázním.

 

Po ošklivém pádu, jaký měla Denisa na březnovém ME v Bělehradě, se v médiích objevily tvoje reakce, kdy jsi ji chválil za to, že ze zranění nevinila soupeřky. Nabízí se analogie s Emilem Zátopkem, který svou ženu Danu namotivoval natolik, že se dostala na olympiádu v Helsinkách, kde zvítězila v hodu oštěpem. Jsi také ve vašem páru podobným tahounem?

Tlačím to dopředu. Musím se ale hlídat, protože jsem někdy přísnej. Občas si stěžuje, že ji do něčeho moc tlačím a že to beru moc vážně. Chci, aby tomu dávala sto procent. Ona je profík, ale ve svých třiceti už směřuje priority někam jinam. Už se tolik nesoustředí na výkon a já se jí snažím pomáhat hledat motivaci, protože jakmile vypustí hlava, výkon jde do kopru. Pak se stane, že spadne a zraní se. A to nemluvím o tomhle konkrétním pádu, protože tam ji ta Francouzka smetla. Nedá se nic dělat, je to kontaktní sport.

 

cmyk_Helcelet_2

 

Když vidím, jak už koukáš na mobil – máš v něm nějaké oblíbené aplikace?

Mobil mám hlavně na volání a psaní. Nemám v něm ani žádné hry – ty mě nijak nenaplňují. Ale pár aplikací se najde. Třeba Dámejídlo.cz nebo Czech Team. To byla aplikace vytvořená pro české sportovce na olympiádě v Riu.

 

Co si jako vrcholový sportovec dáváš na Dámejídlo.cz? Držíš linii?

Linii držet musím, bez toho to nejde a jako desetibojař mám náročnější tréninky než ostatní, a tak potřebuji doplňovat, co se týká množství jídla. Stalo se, že jsem málo jedl, a i když jsem myslel, že to stačí, tělo málo regenerovalo a bralo ze zásob tam, kde by nemělo. Samozřejmě se snažím dodržovat zdravou stravu, ale není to na sto procent. Neříkám, že si na Dámejídlo objednávám často, ale když je nouze a nechce se mi vařit, tak lovím v mobilu. Rád si dám čínu nebo pizzu. Italskou kuchyni mám úplně nejraději.

 

Jak se dá zvládat škola a vrcholový sport? Jak moc jsou profesoři tolerantní k tomu, že musíš podávat výkony i jinde?

Když jsem trénoval s Tomášem Dvořákem, řekl mi, že jestli chci něčeho dosáhnout ve světě v desetiboji, nemůžu dělat školu. U nás v Česku je systém, který hází sportovcům klacky pod nohy. Nemluvím o soukromých školách, to je něco jiného. Ale na státní škole nikoho nezajímá, že děláš nějaký sport. Dobře to mají zařízené v Americe. Všichni sportovci, co znám, už mají dávno dodělané vysoké školy. Tam jim v tom pomáhají. U nás ti všichni budou házet klacky pod nohy a až něčeho dosáhneš, tak se budou mlátit o hruď a budou pyšní, že jsi chodil na jejich školu. Přitom ti tam celou dobu jenom zavářeli…

 

Kdo zaváří tobě?

Já studuji na Metropolitní univerzitě v Praze, kde mi dost pomáhají a nemám s nimi žádný problém. Jsem rád, že mi dali individuál a všechno se dá nějak domluvit. Vážím si toho, že tam chodím. Na státní by se na mě každý vykašlal.

 

Jak ses dostal zrovna k desetiboji?

Celá moje rodina je sportovně angažovaná. Můj praděda se zasloužil o to, že se Sokol dostal na Moravu. Doma jsem našel staré fotky a všichni tam vypadají jak namakaní borci. Děda hrál v rámci vysoké školy rugby za Slavii a věnoval se atletice. Táta boxoval a můj nevlastní brácha dělal profesionálně fotbal.

 

cmyk_Helcelet_1

 

Kdybych se chtěl pustit do desetiboje, na co se mám připravit?

Musíš být jinej, abys dělal desetiboj. Musíš být otevřený tomu, že to bude bolet jako svině. Disciplíny máme rozdělené na dva závodní dny. První den bolí jako svině a druhý den bolí ještě dvakrát tolik. Představ si ten pocit, kdy jsi dva dny na stadionu od rána do večera a jsi úplně hotovej. Nohy tě neposlouchají, všechno tě bolí a s tím máš jít na patnáctistovku, kterou musíš běžet úplně do krve. Posledních dvě stě metrů si třeba ani nepamatuju. Nejhorší je, když ti druhý den vynechávají nohy a máš skákat na tyči. Tam je to největší psycho. A je to hlavně nebezpečný. Zažil jsem, že někdo vylétl mimo doskočiště úplně pryč a odvezla ho záchranka. Jsi na něco zvyklý z tréninku, ale co dělat, když tě tělo neposlouchá? Na tyči se ukáže, kdo dává a kdo ne. Je tam hodně bodů, tam se to vyselektuje.

 

Poraď nám laikům, jak si divácky užít desetiboj?

To je těžké, protože desetiboj je nezáživný pro lidi, které nezajímá. Táhne se to dva dny a výkony nejsou takové, jaké mají specialisti, takže to moc lidí nebaví. Ale když jsou mítinky jako Götzis nebo Talence, stadion je plný diváků, kteří žerou desetiboj od první vteřiny až po patnáctistovku.

 

Co na tomhle sportu baví tebe?

V decathlonu nemáš do poslední chvíle nic jisté. Jsou atleti, kteří se dostanou nahoru až se závěrem. Celou dobu jsou dole, ale postupně se vypracují. To je třeba můj případ. Jsem v průměru kolem desátého místa a posouvám se nahoru. Naopak je tam třeba borec, který vede, a pak nehodí oštěpem. Nebo neskočí o tyči. To se stává moc často.

 

Musel jsi někdy vyhledat pomoc sportovního psychologa?

Psychiku mám dobrou a psychologa nepotřebuju. Nestalo se, že bych selhal. Ale jednou jsem měl zajímavou konverzaci se sportovním psychologem Marianem Jelínkem. Pracoval i s Jaromírem Jágrem, kterého posunul úplně někam jinam. Díky němu jsem si uvědomil, že si musím najít důvod, proč mě baví to, co dělám. Není to jenom o tom, že bych měl jít slepě za medailí. Jde o to uvědomit si, že když jsem dřel v tréninku jako magor, tak to přece v závodě nevzdám. Když si ve své činnosti najdu nějakou radost, funguju úplně jinak, než kdybych to dělal z donucení. Platí to všude – ve sportu, ve škole, v práci.

 

Na co se nejvíc těšíš?

Na mistrovství světa v Londýně koncem srpna. To bude vrchol naší sezony. Budou tam nejlepší z nejlepších.

 

ADAM SEBASTIAN HELCELET (25) je český desetibojař narozený v Turnově. Exotické příjmení má po prapředcích, kteří přišli na Moravu ze Švýcarska. Z jeho rodu pocházel i Jan Helcelet, národní buditel, po němž jsou pojmenovány ulice v Brně a v Olomouci. Adam o sobě dal vědět na ME v atletice do 23 let v roce 2013, kdy vybojoval bronz. Na loňském mistrovství Evropy v atletice v Amsterdamuzískal stříbro v desetiboji. Momentálně se soustředí na letošní MS v Londýně. Se svou přítelkyní, překážkářkou Denisou Rosolovou, byli opakovaně vyhlášeni nejvíc sexy párem české atletiky. Momentálně studuje na Metropolitní univerzitě v Praze.


Text: Adam Maršál, Foto: Alžběta Jungrová

 

Zpět